Recenze knihy Caligo

27. července 2015 v 15:15 | Lea |  Recenze knih
Recenzi vkládám se svolením šéfredaktorky Dětí noci, pro které byla sepsaná.

Název: Caligo (e-kniha)

Originál: Caligo


Počet stran: 150

Nakladatelství: Miloki

Rok vydání v ČR: 2014



Recenze:
Daniel je jedním z pasažérů letadla s cílem v Murmansku. Všechno se ale v okamžiku mění, právě když na toaletě prožívá své první silné vidění. Probouzí se v blátě; vyvržený z letadla, se kterým se pilotovi nějakou záhadou podařilo nouzově přistát. Jako by to nestačilo, je on i zbytek posádky neznámo kde - zkrátka kdesi na neobydlených pláních severního Ruska.

Všechno se tváří jako ohromné štěstí v neštěstí. Žádného masakru ani končetin poházených v dunách vyorané hlíny se bát nemusíte. Ale pak se cosi začne plazit po podlaze vyprázdněného letounu. A záchranné týmy nikde. Nad nimi se tyčí starý komplex neurčitého původu s jakousi hrůzu nahánějící obrovitou věží. I přesto se v něm všichni cestující rozhodnou po čas čekání na pomoc usídlit. Jediný Dan a jeho nová kamarádka Helena nemají z volby ostatních dobrý pocit. Prošli totiž opuštěné místo jako předvoj a našli v té vysoké budově podivný vrt, který se zdá bezedný. Staré filmové pásky se znepokojivým obsahem pak jejich nepříjemné pocity potvrdí.

Už během krátkého oťukávání cestujících na palubě si uděláte celkem jasný obrázek, kdo bude později hrát v příběhu výraznější roli a kdo se stane spíše kulisou. Jako by vše bylo předem načrtnuté do pevného obrazce a dá se říct, že proto i zbytečně svázané standardním vývojem podobných námětů. Nedá se říct, že by příběh postrádal otazníky. Ty ale většinou nejsou ani tak dílem dech beroucí mysteriózní skládanky, jako spíš otázkami bez nápovědy, na jejichž odpověď vám nezbude než si počkat. Kupodivu se nedočkáte ani hrdiny, který by převzal situaci do svých rukou. Zdá se však nepravděpodobné, že by se za podobných okolností nenašel "alfa smečky", který ostatní vede.
Michal Klimek se nechává strhnout zbytečným vyumělkovaným způsobem vyjadřování, což by tolik nevadilo, kdyby té hry na libě znějící obraty beze smyslu nebylo až moc. Navíc se styl v každé kapitole mění o sto osmdesát stupňů. Jednou je té květnaté řeči až příliš, jindy je děj čtivý, lehce srozumitelný - možná až všední. Výsledkem je zřetelná nevyváženost.

Caligo má sice zajímavý námět, ale problém spočívá v jeho do očí bijící slepovanosti. V první kapitole věříte, že půjde o cosi hluboce mysteriózního, čemu bude těžké rozumět bez pečlivého soustředění na každé slovo. Vzápětí ale padáte do stylisticky nepříliš poutavého vyprávění o skupince lidí, která se nechová logicky, a to očividně jen proto, aby se dělo, co se podle autora dít má. A když už čtenář plesá, že se rozpoutá ono slibované peklo - střih - a je ze stěžejní dějové linky vytržen nadobro.

Co se autorovi povedlo, je v pozadí se pozvolna objasňující příběh Heleny a jejího otce alkoholika. Najednou máte pocit, že konečně poznáváte něco hlubšího, co by stálo zato rozkrýt. Možná dokonce mrazivějšího než geologický vrt na úpatí brány pekelné. Více takových osudů na pozadí by čtenáři pomohlo lépe poznat postavy a vytvořit si k nim vztah. Velkolepý úděl hlavního hrdiny by totiž potřeboval k věrohodnosti mnohem méně křečovitých důvodů, proč se děje právě to či ono.

Z prvotiny Michala Klimka jsem po konečném rozuzlení pořád mírně na rozpacích. Co chtěl vlastně čtenářům prostřednictvím svého příběhu říct? Jako celek kniha působí psaná spíš na efekt; jako změť informací ne úplně šťastně chronologicky poskládaných. Autor má potenciál, který snad půjde vybrousit. Důkazem toho je i náznak nadání pro hororové prvky - ponuré prostředí, hlasy naříkající do telefonu, vidiny či pocit, že nemůžete utéct. Caligo zatím působí jako učebnicový příklad knížky publikované příliš brzy, o čemž svědčí i nedotažená korektura a časté opakování slov. Námět démonické brány do pekla je nadějný a zasloužil by si klidně třikrát tolik stránek. V tomto konkrétním podání je jich ale tak akorát.
 

Recenze knihy Na co Alice zapomněla

27. července 2015 v 10:41 | Lea |  Recenze knih

Originál:
What Alice forgot

Autor:
Liane Moriarty

Počet stran: 432

Nakladatelství:
Ikar

Rok vydání v ČR:
2015

Anotace:
Když se Alice probere na zemi v posilovně, má na hlavě pořádnou bouli a myslí si, že je jí dvacet devět a čeká první dítě se svým superúžasným manželem Nickem. Jenomže pak se dozví, že se jí z paměti právě vymazalo deset let života a že je ve skutečnosti devětatřicetiletá neurotička, která nejraději tráví svůj volný čas v posilovně nebo na poradách školního výboru se ženami, jež kdysi nesnášela. Jak se to stalo, že se její život tak radikálně změnil? Proč ji její manžel nenávidí? Co tak hrozného provedla, že s ní její milovaná sestra skoro nemluví? A do toho si není schopná vůbec vzpomenout na svoje tři děti - ne, Alice se najednou vidí jinýma očima a ta nová žena, o které jí vyprávějí, se jí vůbec nezamlouvá. Najde způsob, aby se znovu stala tím člověkem, kterým bývala?

Recenze:
Každému se to někdy stane. Otevře knihu bez zvláštního očekávání, a ona mu už po první stránce padne jako jedna vhodně tvarovaná část těla na nádobu určenou k vaření. A to ani nemusí být žádný hlubokomyslný skvost. Objevila se prostě ve vašich rukách ve správný čas. Tak přesně taková může být pro někoho Alice, co na něco zapomněla. Na co? Na dost zlomových deset let svého života.

Alice se probouzí na podlaze tělocvičny poté, co neustála uklouznutí svých stepovacích bot. Kdo? Alice? Alice by přece v životě nic tak směšného jako sportovní tanec neprovozovala, a rozhodně ne těhotná. Čeká totiž první dítě se svým milovaným mužem Nickem. Postupně se ale začíná zdát, že se na ni ostatní nedomluvili, jak je přesvědčená ještě cestou do nemocnice. Že jí není devětadvacet, ale brzo oslaví čtyřicítku, její manžel ji nemůže ani cítit a "Rozinka" není zřejmě jediný potomek, kterého za ten čas povila. Na porod snad žena nemůže zapomenout…
Může. Klidně i na tři.
Většina starých známých na ni hledí jako na cosi nechutného. A naopak peče muffiny lidem, o které by si dřív ani neopřela kolo. Žije si na úrovni, a přitom sama zdá se veškerou svou úroveň ztratila. Jak se to mohlo stát? Na to by si každopádně moc potřebovala vzpomenout.

Ukázka:
Vepředu ve třídě byla další volná místa. Kdyby se jejich pohledy nestřetly, kdyby Alice upírala zrak na recept rybího koláče před sebou nebo kdyby Sophie položila nohu o dva centimetry víc doleva, a nepodařilo se jí tím pádem vymknout si v tom výmolu kotník, anebo kdyby si raději vybraly kurzy ochutnávky vína, což málem udělaly, pak by se tyhle tři děti nikdy nenarodily. Madison Loveová. Thomas Love. Olivia Loveová. Tři malé individuality, které už mají svou osobnost i manýry a svoje příhody.
Tím okamžikem, kdy Nick pozdvihl obočím Aliciným směrem, se jim dostalo oficiálního schválení. Ano, ano, ano, budete existovat.
Alice se zmocnila radostná euforie. Bylo to úžasné. Samozřejmě že se každou sekundu nebo tak nějak rodí miliardy miminek, takže to až tak úžasné není, ale stejně. Jak to, že nejsou bez sebe radostí, kdykoli se na ty děti
podívají? Proč se pro všechno na světě rozvádějí?
[str. 213/214]

Pokud rádi sáhnete po knihách typu "coby kdyby", Alice je skvělá volba. Ano, je to kniha romantická, ale ne románkově naivní. Je chytrá, rafinovaná a plná závažných životních otázek. Liane Moriarty po celou dobu ví přesně, co dělá. Co se vám v jednu chvíli zdá veselé a odlehčené, se může brzy proměnit v povědomě hořký pocit z vašich vlastních vzpomínek. Její postavy na stránkách skutečně žijí díky nevšedním drobnostem a velmi originálním střípkům z minulosti, které jim přisoudila. Stejně jako Alice poznáváte pozvolna její rodinu a zasazujete se přímo do dění. Znáte detaily šťastného vztahu Alice a Nicka a trpíte hrůzou spolu s hlavní hrdinkou, co se mohlo za deset let tak strašně pokazit. Přijdou chvíle, kdy už snad ani pravdu nechcete vědět. Jenže možná nedokážete knížku odložit,dokud to nebudete vědět. A jste po právu nervózní, když čelí Alice dalšímu člověku, který do jejího života "před tím" nepatřil. Může se z něj vyklubat kdokoliv, třeba i chlap, se kterým Nicka podvedla. Anebo jen soused, co za plechovku piva opraví kdejakou závadu v domě. Možností je milion a Alici nezbývá, než spolehnout se na informace od svých blízkých a pokoušet se postupně rozpomenout. Co když se ale do své čtyřicetileté osobnosti už ani vrátit nechce?

Konečný verdikt k Alici a moje hodnocení najdete na stránce, pro kterou jsem recenzi sepsala.

Recenze knihy Saeculum

17. března 2015 v 19:21 | Lea |  Recenze knih

Počet stran: 496

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání v ČR: 2014


Dnes si povětšinou žijeme jako v bavlnce. Na rovinu, kdo z nás si dovede představit den bez elektřiny? Kolikrát si ani neuvědomíme, k čemu všemu je potřeba, než se ocitneme bez ní. Jsou mezi námi ale lidé, kteří se vymožeností poslední doby vzdávají dobrovolně. Taková je i šermířská skupina Saeculum. Tahle partička se každoročně vydává na opuštěná místa mimo civilizaci, kde rozehrává pětidenní středověkou hru na hrdiny. Hlavní pořadatelé letos zvolili speciální místo. V Rakousku se nachází pustina prokletá dávným krveprolitím. Každý z nich už takové dobrodružství zažil, kromě Bastiana, studenta medicíny, který žil doteď v zazobaném područí svého úspěšného otce. Když se ale v jeho životě objevila Sandra, členka šermířské skupiny, rozhodl se městský hoch udělat na ni dojem a do letošní hry se zapojit.


 


Čtenářské výzvy? To těžko

11. února 2015 v 22:13 | Lea |  Moje články

Kdo se ještě občas odváží něco u mě na blogu číst, možná si na začátku loňského roku všiml, že jsem zveřejnila seznam knih, které chci mimo jiných zvládnout do konce roku 2014 přečíst. A výsledek? Nedopadlo to kdovíjak slavně.
Ono je to totiž se mnou těžké. Vezměte si stovku knih, ze kterých vám některé doporučili recenze nebo nadšení čtenáři, u některých vás zaujala anotace a ten zbytek jste považovali za nutnost, protože je to prostě bestseller. Jenže to je právě ten kámen úrazu. Ne všechno, co lidi schválí, se číst dá. Ne všechno vás baví. A ne všechno pro vás po zbytek roku zůstane tak důležité, jako tomu bylo na začátku. Takže se na ten můj seznam pojďme podívat pod drobnohledem.



1. kapitola (druhá část)

19. ledna 2015 v 9:01 | Lea |  SNOUBENÍ TMOU
Pevně vymezený prostor auta moje rozhodnutí zase zpochybnil. Vítej, otravný náklade, který je potřeba převézt. Zavrtěla jsem se v sedačce z kůže. Ke kostelu to nebylo daleko a odtamtud odbočkou už jen pár stovek metrů.

Vůz víc plul, než se odvaloval na kolech, jak si člověk navykne v sedadlech ekonomické třídy. Žádné záchvěvy. Prohlížela jsem si v modravém přítmí mlčenlivého řidiče. Byl štíhlý akorát dost, aby ještě nezapřel chlapa, a k tomu elegantní, jak to dovede jen málo mužů i v na míru střižených kabátech. Čisté, pravidelné rysy si koledovaly o certifikát pravosti. Pod téměř rovným obočím se ze stínu leskly černé oči. Sklouzla jsem pohledem po decentní křivce nosu ke rtům.

Dokonalost je mýtus; každý je něčím směšný. Nedovedla jsem si představit, jakým způsobem by se stal každým Tristan. Probouzel jeden z těch nebezpečných pocitů zalíbení, pro které neexistuje rozumný důvod. Pocit, co lidsky bolí, protože krom vysvětlení nikdy neexistovala ani naděje uspět.


1. kapitola (první část)

18. prosince 2014 v 12:07 | Lea |  SNOUBENÍ TMOU

Být sledován. Ten pocit stěží vyjádříš slovy. Cosi uvnitř tebe se panicky zatíná, až obratle tuhnou a nohy musí zrychlovat, a to neznámé nepřestává šlapat ve tvých stopách. Myšlenka uvnitř jeho hlavy patří tobě. Toho večera, v lese za městem, takový pud táhl pronásledovatele za mnou.

Začínal prosinec a soumrak padnul na krajinu přesně tak rychle, jak jsem se bála. Tři pole v nohách, jeden mobil napadrť a ztracený kůň, co snad trefil domů. Ještě teď mi žaludkem vibroval šok ze vzpomínky, jak se pode mnou osedlaný hřbet zničehonic prudce vyklenul, jako když ryba zacouvá proti háčku, který jí protrhnul ret. Carl von Kent, valach, co ustál sedm ročníků dělostřeleckých exhibicí, se se mnou ve cvalu posadil na zadek a byl ten tam. Telefon si už nikdy nedám do zadní kapsy. Kolem tou dobou projíždělo jediné světlé auto. Pomalu, dělila nás zídka. Zvíře zvyklé nechat si hvízdat střely kolem uší pro nic za nic nezaryčí hrůzou. Na hady bylo zima a při útěku nenapadal na žádnou nohu. Šla jsem po svých. Jenom díky náznakům měsíce nahoře v korunách jsem si viděla pod nohy. Kolem pár nejodolnějších hrstek sněhu ve stínech. Tmu jsem mohla skoro rozhrnovat rukama.

Snoubení tmou - Anotace

6. prosince 2014 v 15:19 | Lea |  SNOUBENÍ TMOU


Není výjimečná. O nějakém zvláštním daru se dá pochybovat. A rozhodně nehrozí, že jako jediná zachrání svět. Což je dost mizerná kombinace pro začátek obrovského temného dobrodružství. Na druhou stranu, nestačí, že jsou v nepořádku snad všichni kolem ní?

"Každý se snaží vdechnout svým příběhům život. Mně o to nejde. Já to jen potřebuju někomu říct. Být vypravěčem nutně neznamená dožít se konce. Některé věci tě změní. Jiné tě zabijou. Někdy v tom není žádný rozdíl.
Jsem Claire Elliotová. A takhle nějak se to tehdy stalo."

Susan Thomas - Češka, která to dokázala

4. prosince 2014 v 21:12 | Lea |  Moje články

Před časem jsem zde oznámila, že se budu věnovat knihám, které to nemají na literárním poli lehké. Českým prvotinám. Jedna taková vloni vyšla v nakladatelství Alfa-Omega a zdá se, že zůstává nedoceněná. Protože když jsem o ní dodnes nevěděla já, věřte, že unikla opravdu obrovské spoustě lidí. Nebo je to možná tou pěknou, ale žánr popírající obálkou. Tak jo, už to prozradím. Jedná se o další pokus o upířinu od mladé české autorky Zuzany Tomáškové píšící pod (možná trochu tuctovým, ale přiléhavým) pseudonymem Susan Thomas. Doby, kdy anglické jméno prodávalo líp, prý odplouvají, ale já osobně se s takovým autorovým rozhodnutím dokážu smířit. A nyní Vám představuji: Nenávidím a miluji






Nový vzhled - nová uspořádání

1. prosince 2014 v 19:44 | Lea |  Moje články
Jak už si člověci, kteří sem zavítali víc než jednou, všimli, změnil se vzhled mého blogu. A s touto změnou si dovolím udělat i další úpravy na webu věnovaném prvoplánově mému rukopisu s názvem Snoubení tmou. Jak už to s psaním bývá, i já na něm dále pracovala, škrtala a přepisovala a připisovala a odepisovala... no zkrátka v dnešní podobně se už místy hodně liší od ukázek, které jsem vložila na tyto stránky před několika lety. Protože je mi líto komentářů věnovaných Vámi a Vašich povzbuzení, ukládám "staré" kapitoly do pomyslné síně slávy (čti archivu), kde si je budete moci v případě zájmu dohledat. Do sekce Snoubení tmou teď přijdou kapitoly upravené, včetně anotace a předmluvy. Snad se Vám i v nové podobě budou líbit. Neváhejte mi napsat svůj názor. Jasně že píšu kvůli sobě, ale bez Vás (a někteří víte, že mluvím přímo k Vám) bych se nikdy neupsala tak nevděčné činnosti intenzivně na pět let a stále neměla touhu pokračovat. Snad se už zadaří a začátkem roku 2015 opět oslovím nějaké to nakladatelství s textem, který při minulých nabídkách nebyl ještě zdaleka kvalitní.
PROSÍM VŠECHNY, ABY JEŠTĚ NĚJAKÝ ČAS POUŽÍVALI PROVIZORNÍ MENU POD ZÁHLAVÍM. NA NOVÉM SE PRACUJE A TO HORNÍ, KTERÉ VIDÍTE, FUNGUJE JEN JAKO NÁVRAT NA HOME. DĚKUJI.

Recenze knihy Čistý

1. prosince 2014 v 19:14 | Lea |  Recenze knih

Název: Čistý

Originál: Pure

Počet stran: 525

Nakladatelství: Jota

Rok vydání v ČR: 2014


Anotace:

Pressia si toho z Explozí ani ze života Předtím moc nepamatuje. Přespává ukrytá ve skříňce v ruinách starého holičství, kde žije se svým dědečkem, a myslí na to všechno, co je pro ni nenávratně ztraceno - jak ze světa zábavních parků, kin, narozeninových oslav, tatínků a maminek zbyl jen popel a prach, jizvy, trvalé popáleniny a zdeformovaná lidská těla. Jenže teď, když dospěla do věku, kdy se musí všichni hlásit k milici, kde z nich buď vycvičí vojáky, nebo je, jsou-li příliš postižení a slabí, využijí jako živé cíle, už Pressia nemůže dál předstírat, že je malé dítě. A rozhodne se pro útěk.

Existují ovšem i takoví, kteří apokalypsu přečkali bez postižení. Čistí. Přežívají v bezpečném úkrytu za zdmi Dómu, který chrání jejich zdravá, uměle zdokonalovaná těla. Jenže Partridge, jehož otec je jedním z nejvlivnějších lidí v Dómu, si připadá izolovaný a osamělý. Jiný. I jeho trápí pocit ztráty - možná proto, že se jeho rodina rozpadla, otec je emocionálně odtažitý, bratr spáchal sebevraždu a matce se do tohoto útočiště vůbec dostat nepodařilo. Nebo za to snad může jeho klaustrofobie: pocit, že tenhle Dóm se stává kolébkou mimořádně bezohledného režimu. Takže když z jedné nechtěně prohozené poznámky vyvodí, že jeho matka možná stále ještě žije, rozhodne se Partridge dát svůj život v sázku a uprchnout z Dómu, aby ji našel.


Kam dál