Září 2012

7 x ANO pro... Stephena Kinga

27. září 2012 v 22:11 | Lea |  Moje články

Protože mi poradil, jak oddělit zrno od plev, aneb opravdová kniha řekne všechno, aniž by to musela popsat. Existují mizerné knihy, dobré knihy, a pak jsou tu knihy, na které ti autor nedovolí zapomenout. Čím víc takových knih přečteš, tím těžší je najít uspokojení v těch mizerných a posléze i v těch "jenom" dobrých.

"Jedním ze základních pravidel pro psaní dobré beletrie je, že nám nikdy neřekne to, co nám může ukázat." (S. King - O psaní, memoáry o řemesle)

Protože romány píše dlouhé záměrně. Cíleně natahuje prsty k hranici dvou set tisíc slov, a přitom dokáže shrnout veškerou podstatu zásadních věcí do jediné věty.


"Jeho smrt, která nastala v 18:51, je jedinou přirozenou smrtí, k níž 6. října v Jerusalem's Lotu došlo." (S. King - Prokletí Salemu)

Protože ho k tvorbě neinspirují peníze. Každý utržený dolar přijde vhod, ale upřímně. Kdyby psal King pro vidinu milionových zisků, po kolikáté úspěšné knize by si hodil nohy na stůl a mohl si po zbytek života točit palci na břiše?


Protože od prvního odstavce drží příběh sebejistě v rukách. Nezáleží na tom, jestli napsal příběh podle vypracované osnovy, nebo se pustil do psaní spontánně a tok děje usměrňoval intuicí. Co na začátku vypadá zdlouhavé a nedůležité, na konci zapadne do dokonale propracované mozaiky.

Protože emoce nepopisuje, ale probouzí je v čtenáři a přiměje ho je prožít.


"Bylo mu to líto, ale neplakal a neměl slzy na krajíčku. Matka plakala, ale za tři dny už pro ni Chopper zapadl do mlhy zapomnění, kdežto Mark na něj nezapomene nikdy. Takovou hodnotu mělo to, když jste neplakali. Brečet, to je jako vyčůrat všechno na zem." (S. King - Prokletí Salemu)

Protože nelže. Mystifikuje čtenáře, aby viděl věci, které nejsou, to ano. Ale pokud se postava v příběhu dostane do bodu, kdy není možné držet se dál slušnosti, žádná cenzura pro choulostivého čtenáře se nekoná.

"Udělejte si dneska hezký večer," řekl. "Někam si vyrazte s tím, se kterým zrovna tenhle týden spíte, dejte si chutnou véču o šesti chodech a myslete přitom na moji holčičku, která umírá na chřipku v zasraným dvoupokojovým bytě v družstevním sídlišti." (S. King - Běh o život)

Protože taky jednou začínal. Jeho první povídky nestály redaktorům časopisů, v nichž zkoušel štěstí, dlouho ani za to, aby se vyjádřily k jejich nedostatkům. A nevzdal to.

Síla slov, aneb spisovatel není Bohem

24. září 2012 v 18:07 | Lea |  Moje články
Každému z nás se dříve či později dostane do rukou kniha, ze které si doslova sedne na zadek. Osloví-li tě námět, tenhle souboj jsi možná vyhrál. Jestli tě ale uchvátí hlavní hrdina, jeho ideály, jednání, postoje, anebo dokonce názory autora, kterými zručně svůj příběh prokládá, někdy ani netušíš, jakou nad tebou získává moc.

Odnepaměti se říká, že slova dokáží zabíjet, a jakkoli to zní nadsazeně, ohromný vliv se lidem, kteří to se slovíčky umí, upřít nedá. Probudí v tobě emoce, které ti nedovolí zapomenout. Vyděsí tě. Znechutí. Dodají odvahu. Anebo zabijí tvoji víru. A možná si kradmým prstíčkem sáhnou i na tvá rozhodnutí.
Ještě nevěříš?


"Od té doby se vždycky přesvědčím, že jsou všichni lidé ve voze připásaní, než otočím klíčem v zapalování."
"Frodo žije!"
"Ukamenovali ji, protože tak je psáno."
"Inspirovala mě. Už si od druhých nenechám všechno líbit."
"Ještě měsíce mě děsily černé knoflíky."
"Kompletně změnila můj pohled na lásku."
"Najednou si říkám: ale co kdyby přece..."


Tohle všechno se na světě děje každý den, protože někdo se myšlenkami převedenými do slov dotkl někoho jiného. To je přece prima. Jo, říkám si, dobrá knížka v člověku musí něco zanechat. Tak proč vlastně tohle zamyšlení?


Právě proto, že i autor je jen smrtelník a na rozum nemá patent. Pokud čteš například jeho pátou nebo dvacátou knihu, patrně tě oslovil víc než jenom námětem. Knihu od knihy je lepší, u té šesté už jenom užasle kroutíš hlavou, jak on to dělá, že všechno vždycky tak trefně vystihne.


Tohle mě děsí. Křehkost lidského vnímání. Představ si, že autor, který ve třetím díle přiměl čtenářku poutat se v autě, v osmém přichází o svoje ideje. Stále je skvělý, nesnížil laťku námětu ani postavám, ba naopak - dychtivost čtenářů příště očekává zase o trochu víc. A otec příběhu, kterým žijí tisíce, zatímco postupně přidává ději i postavám, po kouskách přichází o střípky sebe. Zlehka, kradmou změnou. Projde drobná nepřesnost, projde větší. Až se jednou myšlenky vypravěče přemění pomocí roky trénovaného řemesla ve skvostně vybroušenou lež. Vidíš ji? Jak vypadá draze a oslnivě se třpytí?
Mozek o tom přemýšlí. Když spíš, když pracuješ, když myslíš na něco úplně jiného, dobře naservírovaná lež se neškodně jako plevílek proplétá se vším, co teď v hlavě máš a vytváří pro sebe místo. Všechno na světě je relativní, na cokoliv funguje umě podaný argument, a lidská mysl je náchylná k otiskům stejně jako čerstvý beton.


Co z toho plyne? Nečti. Ponoř se do příběhu aktivně. Klaď autorovi otázky. Přemýšlej o jeho slovech, obzvlášť pokud jimi skrze text hovoří přímo k tobě, a nepřijímej je zkrátka proto, že ti stránku za stránkou tisíckrát mluvil z duše. I spisovatel je člověk, jen s tou výhodou, že zkrátka dovede roztančit slova tak, aby čtenář zatoužil stát se součástí parketu. Nemusíš tančit s každým. Nemusíš s jedním. Nemusíš zůstat v kole na každý tanec, aby sis ples užil až do rána.

Co dalšího jsem sepsala...

21. září 2012 v 11:59 | Lea |  Jiná tvorba
Tahle rubrika shrnuje další tvorbu, kterou jsem spáchala, a zároveň nesouvisí přímo se Snoubením tmou. Tedy až na dvě výjimky, které se týkají jeho dvou pokračování. Jelikož se mi líp píšou texty dlouhé, vyžadující dlouhodobé soustředění na postavy i prostředí, stíhám už povětšinou jen kratší povídky. Povídky nebo ukázky zobrazíte kliknutím na červený název (pokud to nic nedělá, ukázka k tomu není :) ) Co jsem tedy stvořila?


Povídky

Zombie povídka o jedné vesničce na kraji světa, kde zlo bylo vytlučeno zlem a to zase dalším. Rok jsem ji po sobě nečetla - když není chuť, těžko něco zvelebit - za újmu na psychice či čtenářském libidu tedy neručím :)

Povídka, která bude povědomá každému, kdo četl knihu Stephena Kinga - O psaní, memoáry o řemesle. Ta kniha má v sobě hodně, není jen poutavou biografií krále hororu, ale svým způsobem čtenáři taky dost dovoluje nahlédnout pod pokličku spisovatelského řemesla. V jedné kapitole King vyzývá čtenáře s ambicemi věnovat se psaní k sepsání povídky na dané téma. Tématem je domácí násilí, ale pozor! Obětmi jsou tu muži. King načrtl mlhavě postavy, jejich minulost a jakýsi pocit déja vú, který se musí příběhem mihnout. Zdárně dokončené povídky pak dokonce slíbil pročíst, pokud mu je autoři zašlou. No... česky si to, frajer, asi nedá :) Povídku jsem taky přes rok nečetla a editaci si určitě žádá.

Poprvý
Povídka je ve výstavbě a plánuju si poslat do soutěže. Jedná se o kratičkou, nespisovnou urban fantasy s poněkud jednodušší hrdinkou. Žádná romantika, jen syrový děj zasazený v prostředí upírských krevních bank :) Námět vznikl v okamžiku, kdy už moje hlava nenašla jinou cestu, kam všechnu tu něhu ve vlastní tvorbě vyventilovat :) Pokud ti připadá, že vypadá název povídky divně, je to proto, že mám mezery v korektním psaní nespisovných slov. Poprví / Poprvý ? Pokud máš ty v tomhle oboru například diplom, nechám se ráda poučit!

Inferno
Pracovní název povídky o tom, kam až musí člověka život dohnat, aby pochopil jeho smysl a z nezdarů přestal obviňovat minulost. Ve vášnivé výstavbě :)

Mezilidské vztahy
"Humorná cesta jedné české au-pair za ideálem mužství. Ve které zemi takoví rostou?" :)
Tohle bude dlouhodobá výstavba. Múza trochu poodešla.

Probuď se
"Šíleně klišoidní nahlédnutí do hlavy jednoho blázna." Ale co naděláš, když se to dere ven?
Dopsaná, nejméně dva roky nečtená. Proklik domám později.

Nemilostný trojúhelník
"Obětovali byste přátelství, kdyby to byla jediná cesta, jak nejlepšího přítele ochránit?"
Rozepsaná povídka či novelka, záleží, kam až se otevřou brány představivosti.

Knížky... nebo pokusy o ně

Bez názvu :)
Rukopis, ke kterému se vracím v prudkých nárazech a zatmění mysli.
Jak si poradí Judit, dívka, která nikdy neslezla z podpatků, na vesnici, kam se musela dočasně přestěhovat. A co ji donutilo nechat luxus za sebou a žít s lidmi, kteří považují zlatou kartu velmi pravděpodobně za novodobou vymoženost hráčů pokeru? Děvčata, Lanczová hadr :)
Dokončím to? Kdo ví. Od múz se sice olizovat nenechám, ale když ani nezaskočí na kafe, těžko v příběhu pokračovat. Ačkoliv... přepadla mě už několikrát, takže šance tu je.

Snoubení měsícem
Je volným, ale vcelku úzce souvisejícím pokračováním Snoubení tmou. Vlkodlaci se zlobí. Vampýři pořádají krvavý taneček. A rodiče... jsou prostě rodiče.
Rukopis je kompletní, v prvotní neuhlazené formě, a vyžádá si ještě alespoň deset čtení a úprav.

Snoubení věčností
O čem třetí, a definitivně poslední, díl je? To by byl hned od začátku jeden velký spoiler :) Snad jen... "Jak dovést ke zdárnému konci jedno netradiční soužití. Je vůbec naděje?"
Pracuje se na tom pilně. Vedu si autorský deník, aneb kolikpak ti toho přibylo dneska? Pod 200 slov denně nejdu, ale snažím se držet na 500.



Pokračování... někdy.

Výročí

21. září 2012 v 10:46 | Lea |  Jiná tvorba
V tom horkém dni by se minulost měla zdát být už jenom zlým snem. Lehký začátek vysoko v nadýchaných oblacích a konec jako jestřáb, střemhlav se řítící k zemi. Probudí vás sladkým polibkem a usínáte s hořkou pachutí pochybnosti na jazyku. Dnešek byl pro ty černé vzpomínky jako stvořený. Vždyť měli výročí.
Ne, vlastně neměli. Už ne.
Dick ze zvyku stočil oči na svou ruku, Zdálo se to jako včera, kdy se nechal okroužkovat. Tehdy tomu ještě říkal "vzít si tu pravou".
Okrové paprsky zalévající vilové čtvrtě Nebrasky mu pomohly se od představ, které mu omotávaly mozek jako zrezlý ostnatý drát, odpoutat. Ve zpětném zrcátku zkontroloval drobečka usazeného v autosedačce s potiskem Mickey mouse na zadním sedadle. Nellinka byla konečně v bezpečí. Jemné blonďaté vlásky měla učesané do dvou rošťáckých culíku, na gumičkách berušky, a očima lesklýma vzrušením sledovala okolí. V ručkách nedočkavě žmoulala balíček ovázaný velkolepou mašlí. Nemohla už dospat, nechtěla ani do školy; dětem stačilo tak málo, aby se dokázaly nadchnout. Citrónová limonáda, Teletubbies, králíček Azurit a dneska pár narozeninových svíček. Proč jen dospělí nejsou o něco míň komplikovaní, trochu víc jako ty děti?
Možná že jsou - na začátku. A nebyla to jen jeho žena Jane, kdo nesl svůj díl viny. Dicka dostaly na pomyslnou lavici obžalovaného myšlenky na lepší budoucnost. Ta vidina musela být příliš oslňující, jinak by přece nezastřela hrůzu, která zatím rostla na těch pár metrech čtverečních, které jim ani nepatřily. I ten nejbáječnější pes může jednoho dne objevit botník, pokud je doma příliš často sám.
Dick zastavil u krajnice, vystoupil z Nissanu a pomohl ven Nelle. Její kamarádka už poskakovala na zápraží, z okna je mávnutím ruky pozdravila paní Jonesová, na garnyžích se rozhoupaly růžové balónky. Upravil jí volánkovou sukni a políbil na růžové líčko, ale Nella už byla myšlenkami v království smíchu a panenek. Ještě stále mu srdce svírávala ledová krusta, když se mu ztrácela z očí. Bude v bezpečí, uklidňoval tu zažitou hrůzu uvnitř sebe, nemůže se nic stát, Jonesovi se o ni postarají. Na okamžik zalitoval, že si dnes vzal v práci volno, ale neměl jinou možnost. Dneska se nemohl soustředit na prodej; cizí domy ho nezajímaly, a ani výmysly potenciálních zájemců. Potřeboval být sám.
Usedl zpátky za volant a prohrábl si šediny. Potřeboval se vzchopit. Zakázal si tenhle druh úzkosti, ještě ráno, když se holil, odhodlaně slíbil odrazu v zrcadle, že už se přes to přenese. Minulost je pryč, jedinou upomínkou na paní Dokonalou zůstaly tyhle zpropadené šediny. Šediny ve třiceti! Po posledním incidentu, ze kterého si odnesl (mimo jiného) pět stehů na čele, tuhle zlomyslnost genetiky rád sváděl na pět let života se svou bývalou ženou.
Bývalou. Ano, to je to slovo, které by ho mělo uklidnit. Bývalá žena. A bývalý člověk. Není na světě děsivějšího pohledu, než podívat se do očí té, kterou milujete, a přes ten závoj paranoie se v nich nevidět. To, co z ní zbylo, se s tou energickou ženou - tou vtipnou a neobyčejně chytrou ženou, do které se bláznivě zamiloval a se kterou probděl víc bouřlivých nocí, než by se dalo spočítat - shodovalo už jen díky jménu na soudním příkazu. Den co den, než vezl malou do školy, si ho pečlivě pročítal. Nella se z rozhodnutí soudu svěřuje do péče otce, matka se nesmí k dítěti přiblížit na méně než dvě stě metrů.
Ale není snad zakázané ovoce nejsladším pokušením?
Pocítil nenadálý záchvěv úlevy, že se ho dnes Nella nezeptala, kde je máma. Slýchal to denně. A nikdy nenašel dost dobrou odpověď, protože nedokázal rozumně odpovědět ani sám sobě. Věděl, kde ta žena je. Nevěděl ale, kam se poděla její máma.
Potřásl hlavou a silou sevřel prsty kolem volantu. "Bože, dnes mi tohle nedělej," zašeptal a donutil oči vnímat svět. Sluneční svit byl měkký a přátelský, prosvítal listím vysokých stromů dolů na silnici, čekaly ho krásné tři hodiny zaslouženého klidu.
Na křižovatce, kterou míjel, se pracovalo, v pomalém provozu pozoroval skupinku dělníků. Vysvlečení a opálení. Bušili do země krumpáči a kus dál jeden vedl po asfaltu v tanci sbíječku. Obraz všedního života. Každý den litry potu a večer pár piv.
Břink.
Ten kovový zvuk mu projel hlavou jako kulka. Zježily se mu chloupky na rukou a prosluněná ulice se rozpila a jako katapult odmrštila Dickovy myšlenky do nákupního centra. Tam se to stalo. Patra nabytá obchody se leskla umělým světlem tisíců žárovek, nákupčích už bylo uvnitř jen málo a asistenti před zavírací dobou kupodivu příjemní. Zrovna se chystal koupit pořádné kladívko, potřeboval připevnit latě na novém plotě. Nebyl žádný domácí kutil - i když by se rád občas zašil před světem v dílničce vonící po dřevu a nátěrových barvách, neměl na to čas -, copatá brigádnice mu vysvětlovala, proč stojí jedna kladiva pět dolarů a jiná třikrát tolik. Podíval se úkosem přes obchod, aby zkontroloval Nellu, která si hrála v dětském koutku naproti. Lakovaná násada mu málem vyklouzla, jak se ruka roztřásla.
Hned ji poznal. Jane stála zády k němu, pohled obrácený k domečku na vršku zelené síťové prolézačky, sotva dva metry od Nelly. Zmatené oči malé holčičky začaly hledat tatínka a Janin pichlavý pohled je následoval. Dickovi se zatmělo před očima, zdálo se, že zčernal celý svět s v něm byl Janin příchod jako bouře na křídlech harpyje. Nářadí létalo vzduchem stejně svižně jako ostrá slova, pro Dicka bylo těžké posoudit, co bolelo víc. Košili měl celou propocenou, jak se neustále snažil Jane zarazit a tím jeho pomlácené tělo dostávalo další a další rány. Těžké klíče prorážely vzduch zhoustlý nejodpornější mluvou, jakou dokázal současný svět nabídnout. Dick už skoro necítil levou ruku, loket mu opuchl, těžko s ním hýbal, potom co do něj práskl hasák, který se Jane zrovna dostal pod ruku. Už nedokázal postupovat k ní, držet ruce v obranném gestu před obličejem, kloubky na rukou sedřené do krve. Pamatoval si, že ho napadlo, proč nikdo nic nedělá, a pak v krátkém okamžiku zahlédl pokladního s rukama křečovitě sevřenýma kolem rukojeti šroubováku. Bleděmodré kalhoty uniformy nasákly šarlatem.
Tahle vzpomínka byla víc protkaná emocemi bolesti než ostrou vizí. Přestal vidět chvíli poté, co další drtivá rána zaduněla přímo v jeho lebce. Zrak se rozostřil, zoufale tápal po rozházených regálech, aby se zachytil nějaké police, ale nohy se proměnily v neovládnutelnou gumu, třásly se pod vahou těla prodělávajícího těžký šok. Ucítil šimrání nad obočím a pak mu vlhké rudé teplo zalilo víčko, nebyl si jistý které. Všechny nervy v něm se zachvěly a snad i zkroutily ve snaze přežít. Police, které se chytil, se sesypala a spolu s lomozem přihrádek hřebíků se Dick svezl na zem. Podlaha se pod jeho zhroucenu postavou houpala, dělalo se mu z toho zle, a zářivky měnily barvu. Křik rozběsněné ženy byl ten tam, v uších mu hučelo a zevnitř hlavy se na bubínky tlačily tupé údery pulsující krve. Potom svět ztratil i to málo světla, které v něm zbylo. Nad jeho tělem se rozprostřel stín a než se propadl do tmy, vzpomínal na prudkou bolest v boku. Později se dověděl, že mu Jane přetrhala svaly rozeklaným kladívkem. Podle svědků ji nakonec zpacifikoval právě prodavač se šroubovákem v noze. Zrovna se obracela k výklenkům se sekyrami.
Bylo to tehdy v celostátním vysílání - pět zraněných a jeden mrtvý. Mladá asistentka na brigádě smrti. Dick ten rozruch zmeškal ponořený v osvobozujícím umělém spánku, na jednoho zlomeného manžela utržil příliš mnoho ran.
Rány se zhojí. Alespoň ty na těle.
Nella měla vlastní, dětsky prostý vzorec pro to, co z oné scény zahlédla. Lidé přece takhle křičí, když je něco moc bolí. Maminka musela mít ten den tedy strašné bolesti. Nella si nevzpomínala, když po ní matka hodila vánočním těžítkem, byla tehdy ještě příliš malá. Ale něco zakořeněného hlouběji v její mysli bylo možná důvodem, proč se nikdy netěšila na sníh.
Černý Nissan odbočil na vedlejší cestu a po pár metrech se mezi stíny stromů objevil bílý štít dřevěného domku. Dick si unaveně povzdychl. Dřel do vysílení, aby si ho mohl dovolit. Podnítilo ho její: "Beze mě bys nebyl nic." Jednou chtěl něco dokázat sám, aby si ho zase vážila. Ten domek měl dokonce i krb, o kterém se v bytě tolik nabásnila. Překvapení, které se nekonalo.
Teď, když ho měl, musel se ho zbavit. Už byl rozhodnutý. V tom domě se ukrývalo příliš mnoho zla; přestože v něm Jane nikdy doopravdy nebyla, její stín jej stačil prosytit až do základů. Vždyť to kvůli ní tolik riskoval. Jeho kolegyně Silvie si možná uhnala žaludeční vředy, aby se dům neprodal, dokud nebude schopný složit zálohu on. Vzpomněl si na tu zprávu od ní, když se večer sprchoval, a Jane byla u telefonu první. Tehdy se to málem provalilo. Ale obsah té zprávy uvrhl Dicka do úplně jiné tísně. "Musíš si pospíšit, už to nebudu moci dlouho tutlat," ho donutilo požádat o peníze, které mu chyběly, matku.
Matka by to neodmítla. Dick si moc dobře pamatoval na hodiny strávené na schodech do sklepa, ve tmě a v bezmoci, protože rány, které se tlumeně ozývaly zpoza silných dveří, narážely do živého. Na vlastní kůži poznal, jaký zvuk se ozve, než tělo ochromí bolest. A už jako malý si slíbil, že jeho rodina tohle nikdy nepozná. Žil pro rodinu. Žil pro ni dokonce i tehdy, kdy už by člověk s nadhledem řekl, že žádnou nemá.
Dick vystoupal po schodech na verandu a mnohem klidnější vešel do domu. Sotva za sebou zavřel, opřel se zády o dveře, na okamžik zavřel oči, nadechl se. A strnul. Celé jeho tělo opředlo podivné déja vu. Něco podvědomého. Něco zlého. V nose ho zašimrala vůně chladu i horka, střídaly se jako aprílové počasí; nepříjemné, protože na ně člověk není nikdy dost připravený.
Našel jen jedinou vzpomínku. Horký vztek. Mráz pochyb a strachu. A pak ta studená voda... O co tam tehdy šlo? Po těch letech není snadné docela se rozpomenout, zvlášť když se takové události opakují. Snad o ten límeček umazaný rtěnkou? Možná, možná. Když v práci předával klíče od nového domu, ženy se obvykle neubránily vřelejším díkům, ale Jane tomu nevěřila.
Dick se ten večer trochu zpozdil. Seděla na koberci, vlhké vlasy omotané ručníkem, nůžkami párala košili, kterou den předtím vyhodil do koše se špinavým prádlem. Jeho nic platné obhajování přerušil dětský pláč. Ne z Nellina pokoje. Plakala v koupelně, přestože už měla dávno spát. Tuhle část si pamatoval přesně. To horko a mráz v každém póru kůže, když za ní běžel. V koupelně byla tma a voda ve vaničce už dočista studená.
Tu noc, když usínal, se mu v břiše poprvé doopravdy usadil ledový strach, kdo je ta osoba vedle něj a proč se jí přese všechnu snahu nedokáže přiblížit.
Vzpomněl si, jak se ještě za tmy probudil. Jane na posteli seděla a nakláněla se k němu tak blízko, že cítil na tváři její neklidný dech, a v ostrém svitu měsíce, který jí klouzal po dlouhých kadeřích, se rýsoval bledý srdcovitý obličej. Chce se usmířit, napadlo ho, a vzápětí mu obličej ochromila ostrá, žhavá bolest. V nose cosi luplo a pulsující dutinu zaplnilo horko, na jazyku ucítil pachuť mědi. Když se vrátil z pohotovosti, plakala tak dlouho, dokud neřekl, že jí odpustil. V práci vyrukoval s historkou o své nešikovnosti, když se šel napít potmě, protože to nese méně otázek, a taky ponížení, než když přiznáte, že mají váš nos na svědomí trny té dechberoucí květiny, s níž žijete a kterou má každý rád.
Dick se odlepil ode dveří a donutil se té vzpomínce usmát. Už se nemá čeho bát, teď konečně je nadobro po všem. Musely to být jen záchvěvy nervů, malé ranky těsně pod hladinou vědomí, co ho postrašilo. Odešel do kuchyně a postavil si vodu na čaj. Bylinky, to mu udělá dobře. A pak si trochu zdřímne. Kuchyň a obývací pokoj byly propojené, zatímco se tedy ohřívala voda, posadil se na pohovku a ukrátil si čekání sledováním televize. Přepnul na zprávy o třetí a rozevřel svůj malý diář. Ještě stále byl plný jen suchých, prostých poznámek; už dávno si zvykl nepsat do něj nic, co by podnítilo její absurdní sklony k žárlivosti. Ještě se toho zvyku nezbavil. Věděl moc dobře, že diář i jeho telefon jsou pod každodenním bedlivým dohledem.
Dnešní datum bylo jako každé jiné, není na něm vůbec nic znepokojivého. Mohl si ho v klidu odškrtnout, to jediné, co si poznamenal - dopravit Nellu k Jonesovým -, už úspěšně splnil. Kéž už je tenhle zpropadený den za mnou, povzdychl si v duchu a ptal se sám sebe, proč se dají dny škrtat jenom na papíře. Vrátil se k lince, aby zalil připravený hrnek. Porcelán se rozžhavil, musel hrnek postavit na stolek před televizí. Zamíchal zelenavý výluh a ruka se lžičkou mu strnula uprostřed pohybu.
"... dvě z nich se krátce nato podařilo najít a byly vráceny zpět do zařízení. Třetí psychicky narušená žena však strážcům zákona stále uniká. Případ, o kterém jsme vás informovali již krátce po poledni, je o to hrůznější, že při promyšleném útěku těchto tří pacientek byl zabit jeden ze zřízenců léčebny..."
Nedokázal se dál soustředit. Věděl to. Věděl, že je to ona. Nepotřeboval jména, věděl to. Ta vůně plná vzpomínek v jeho nose, když vkročil do tohoto opuštěného domu, to nepříjemné déja vu... Byl to pach, slabý a vyčichlý pach vlasového balzámu Bioswiss. Balzámu, který používala Jane.
Celé Dickovo tělo v tom okamžiku přimrzlo k pohovce, nedokázal se pohnout. Nedokázal se s Jane znova setkat.
Vrchní schod dřevěného schodiště zasténal pod vahou, která ho zatížila. Scházela pomalu, krok za krokem, v pravidelném rytmu klap - klap. Ale ten dům neměl mnoho schodů.
Jenom Jane si i v blázinci dokáže opatřit balzám na vlasy, pomyslel si.
"Ona nepřijde," rozezněl se prázdným domem její hlas. "Aspoň dnes sis to mohl odpustit, miláčku."
A když se objevila v jeho zorném poli, pochopil, o čem to mluví. Nepoznal by ty červené koktejlky, nebýt toho, že je na firemním večírku, kam ji vzal, omylem Silvii nepolila, a ta se nemusela jít převléknout...
Silvie... Žaludek se mu zacukal v křeči.
Jane věděla, že ho tu najde. V tomhle domě v ústraní, co nikdy neprodal. Ó, jak dlouho ležel ukrytý ve štosu listin zneuctěných razítkem úspěšného prodeje? Čistý jako bryndák Nellinky, než na něm rozmázne přesnídávku. Kolikrát ho zkontrolovala, čekala na to červené "prodáno"? Ten perfektní domeček; ta kobra plivající jedovaté sliny na svátost manželskou. Myslel, že jí to nedojde. Jak jen to tehdy Silvie vysvětlila? Příliš skvělý, aby se přenechal jiným? Měla pravdu, alespoň v tomhle s ní byla Jane zajedno.
Dickův pud sebezáchovy bil na poplach. Věděl, že musí utéct, musí, dokud je čas. Ale tělo na ten popud nereagovalo. Něco v jeho hlavě přecvaklo, když ucítil Janinu přítomnost. Měl větší sílu než ona, ale k čemu to, když mu mozek zabránil ji použít? Nemohl najít ty správné svaly, jako by je něco přetnulo, jako by mu to tělo, v němž vězel, ani nepatřilo. Byl tu teď sám. Blokovaný hrůzou, s níž nedokázal soupeřit. Naposledy se podíval, jak vypadá slunce.
V tom horkém dni by se minulost měla zdát být už jenom zlým snem. Lehký začátek vysoko v nadýchaných oblacích a konec jako jestřáb, střemhlav se řítící k zemi. Dnešek byl pro ty černé vzpomínky jako stvořený. Vždyť měli výročí.
Ne, vlastně neměli. Už ne.
Podívala se na svoje ruce. Už byly zase klidné, ale měly podivnou barvu. Sevřela v nich látku sukně a pomalu, pečlivě prst po prstě otřela. Šlo to snadno, šaty byly ještě stále vlhké, kůže na stehnech ale bolestivě žhnula, jako by ji stravoval oheň. To ta prokletá konvice, kterou po ní mrštil, když mu prohnala žaludkem pohrabáč.
Venku už se stmívalo. Sebrala se stolu Dickův diář a rozevřela ho. Psal si všechno, on si vždycky musel všechno napsat...
Samozřejmě.
"Máma už je na cestě, Nello. Máma." Jak by tě mohl milovat, zlatíčko? Nemiloval ani mě.

Údolí vdov

21. září 2012 v 10:21 | Lea |  Jiná tvorba
Nebe za soumraku zchladlo. Vesnice tou dobou utichá, ačkoliv se nikdo nechystá spát. Noc ovládnou mrtví.
Vdova Fernstová zaváhala ve dveřích. Podívala se k vrchovinám, k prvním břízám na kopci nad vesnicí. K hřbitovu. Pohledem zavadila o staré piano. Nedohlédla by, samozřejmě, tak daleko, aby mohla mluvit o sešlém křídle, pokrouceném deštěm a zimou, ani o klávesách podobajících se vymláceným zubům, takže už zahrálo jenom několik nízkých tónů. Každý znal to piano pod svěšenými větvemi vrby před hřbitovní zdí. A každý znal hudebníka.
Z vrchovin zafoukal ledový říjnový vítr, seschlé listí škrábalo o dlažbu chodníčku. Vdova Fernstová zavřela dřevěná dvířka a zajistila je petlicí, a když se otočila do světnice, ve veřejích komůrky stálo dítě. Vzala syna do náruče, cípem zástěry mu otřela tváře a odnesla ho zpátky do prohřáté postýlky. Rozsvítila na komodě svíčku a v klíně rozevřela knížku pohádek. Stará vazba zapraskala.
První úder basu se přelil přes údolí jako studená mlha. Dnes pohádku nedočtou. Malý chlapec poslušně následoval matku ke dveřím světničky, počkal, až je zavře zvenčí, a sám pak zastrčil dvě petlice. Matka jako vždy poslouchala, až zapadne závora za druhými dveřmi. "Šikovný hoch." Pak zkontrolovala bednění na všech oknech. Zbytečná chlácholivá činnost.
Hudebník začínal chytat rytmus. Brzy budou vzhůru.
Dnes je důležitá noc. Vdova Parkinsonová ztratila veškerou odvahu v okamžiku, kdy ve spaní uřízla nebožtíku manželovi hlavu. Zítra budou zase o jednu slabší.
Rozhýbala napětí, které ji sevřelo v ramenou. Na ztuhlost bude dost času po smrti a slabost počká do rána.
Jdou.
Hudebník takhle uhodí do kláves, když začne skřípat písek pod náhrobními deskami.
Zase ji přepadla touha utéct. Děsivá a marná. Bezpečný svět je příliš daleko. Kůň by to možná dokázal, ale co s volem? Nikdo se neodváží bloudit lesnatou vysočinou po setmění. Spravedlivý Boží trest za osvobození se od nespravedlivých manželských strastí.
Piano hrálo úderný pochod a ženy v zapečetěném přítmí mohly tušit podle taktu, jak se mrtví blíží. Mladičká vdova Parkinsonová se jen schoulila u pece. Vdova Fernstová sevřela studenou rukou násadu lopaty.
Zpode dveří se vyvalil puch. Sladce nakyslý zápach hnijícího masa se lepil na mandle a nedal se polknout. Drahý přišel zasednout k večeři.
Ještě byl čas. Tragicky zesnulý Fernst párkrát zaklepe, pak se posadí na zápraží, jako to dělával, když se vracel z hospody.
Poprvé klepal něžně jako milenec. A ticho. Jen dráždivý zápach, který plnil malou světnici, nenechával vdovu Fernstovou na pochybách, že je stále za dveřmi.
Podruhé zabušil na dveře tak, jako to dělával zaživa. Surovost hodná notorického opilce.
Ticho řezalo do uší... až do dalšího hudebníkova tónu.
Ohlašovali by půlnoc, kdyby se někdo odvážil, a vdova Fernstová tou dobou myslela, že jí zkamení nohy a už se nehne. Mrtví nepospíchají. Když ne dneska, přijdou zas další noc.
Zaskřípalo dřevo. Dveře dopadly na chodníček a světnice vydechla puch do studené noci. Žena pookřála v čerstvém vzduchu a přiblížila se ze strany k veřejím. Sevřela lopatu oběma rukama a praštila vší silou postavu, která se belhala dovnitř. Násada zabrněla v rukou. Tělo se svalilo do listí.
Noc proťalo vysoké dívčí zavřeštění. Všechny ženy v tom okamžiku strnuly. Některá snad pronesla tiché amen za další padlou.
Nebožka Parkinsonová bude neškodný voják. Nemá se ke komu vracet, vždyť její vrah skonal už včera - její hebkou ručkou.
Před prahem vdovy Fernstové se mrtvé tělo po ráně lopatou zvedalo ze země. Vláčnými pohyby. Něco zapraskalo. V trávě zůstaly ležet ostrůvky rozměklé tkáně. Vrátil se hustý nasládlý puch smrti a vlhké hlíny. Ani v minutě skonu takhle nepáchl, a to dovede teplý závan vyvalených vnitřností silně zaškubat se žaludkem. Trhanými kroky zamířil zpátky ke dveřím.
Žena znovu udeřila. Kolem násady se najednou obemkla připravená ruka. Poučil se. Vytrhl jí lopatu z ruky. Musela svou zbraň pustit, aby ji nevyvlekl ven. Odhodil lopatu za sebe a znovu vykročil.
Vdova se rozběhla do světnice, hledala, čím by si pomohla. Kroky se sunuly po zápraží. Vítr zhasnul poslední svíci. V šeru šátrala kolem pece, až nahmatala rukojeť pánve. Příliš krátký nástroj pro ty slizké paže.
Modré šero prosvítající zvenčí zaclonila silueta. Pach rozkladu zaplnil místnost, až se žena zalykala. Tmou zasyčelo hluboké větření. Postava neomylně vykročila správným směrem, trhaně, pomalu, neodvratně. Něco vlhce mlasklo o podlahu.
Žena ohmatávala černý svět rychleji. Shodila ze stěny pohrabáče. Zařinčely o zem, ale nebyly tam, kam pro ně sáhla. Mrtvý se sunul blíž. Se stínem v zádech vyhrnula vrstvenou sukni a tápala prsty kolem sebe. Někde tady... Někde... Tady. Sevřela studený kov a mrštila jím po vetřelci - i pohrabáč je na ruční souboj krátký. Zbraň práskla o protější stěnu.
Předloktí se dotkla mrtvá ruka. Vyškubla se dřív, než ji stačil sevřít, kůže zvlhla mazlavou tekutinou. Zadržela dech a hodila druhým pohrabáčem. Fernst se ohnul v pase. Mrtvé to nebolí, ale těžko nesou úbytek hmoty. Sáhla po třetím železe, když vtom jí ruka padla na dřevěný násadec. Přitáhla si lopatu na chleba a oběma rukama máchla před sebe.
Náraz se jí pokusil vyrvat lopatu z ruky. Ve tmě zarámusily židle. Neváhala a zasadila další ránu. Už nečekala. Tupými údery zas a znova srážela tlející horu masa k zemi. Roztřesená strachy i zimou, ale pevně na svých nohou.
Nad údolím se ozývali první ptáci. Úsvit nebyl daleko a teplota ještě klesla. Kouřilo se od úst. Hudebníkovo sólo ztrácelo na síle. Volal mrtvé zpátky do hlíny. Domů k červům.
Potrhaný umrlec se přestal zvedat. Natáhl ruku před sebe, zatínal kostnaté prsty do škvír v podlaze a posouval se k východu. Proti měkkému rannímu světlu se podlaha slizce leskla. Hnilobný mok se vsakoval do dřeva.
Vysílená žena klesla na kolena a počkala, až se úsvit rozvije v celé své kráse.
Tak zase po setmění. Odpoledne každá z žen odklidí pozůstatky svých bližních a spraví dveře, aby byly připravené na další noc. Mizivá útěcha, ale kdo by čekal na příští návštěvu bez dveří. Na průvod mrtvých tyranů k prahům svých vdov.

Knižní recenze (stále aktualizováno)

16. září 2012 v 16:32 | Lea |  Recenze knih

مD

Delirium (Lauren Oliver) - 70%
Divergence (Veronica Roth) - 80%

مE

مH

Hladová přání (Tereza Matoušková) - 60%

مCH

Chvíle před koncem (Lauren Oliver) - 100%

مK

Krvavá horečka (Karen Marie Moning) - 60%

مL

Léky smutných (Pavel Gotthard) - 80%

مM

Magie mrtvých (Ilona Andrews) - 80%
Marina (Carlos Ruiz Zafón) - 90%
Měsíční píseň (Patricia Briggs) - 100%

مN

Napořád (Alyson Noël) - 30%
Nekromant Johannes Cabal (Jonathan L. Howard) - 70%
Nikdy nepřestávej věřit (Barbora Tuzarová) - 60%

Chceš zrecenzovat knížku?

16. září 2012 v 0:55 | Lea |  Recenze knih
Jsi autorem knížky a chceš na ni napsat recenzi? Pak jen stačí napsat mi zprávu a domluvit se na podrobnostech. Pozor! Nabídky recenzí se týkají jen knih oficiálně vydaných nakladatelem - ať už e-booků nebo tištěných. Pokud mi chceš zaslat svůj text, abych ti psaní jen zhodnotila, dohodneme se taky, ale v tom případě nezaručuju, že si nepřečtu jen kousek.

Recenze na tvoji knihu se může objevit zde:




Knižní weby, kde mě můžeš potkat

16. září 2012 v 0:21 | Lea |  Moje články
Protože čtu, vyskytuju se taky na různých knižních webech, které umožňují knihy hodnotit, komentovat a sdružují čtenáře. Kliknutím na banner se dostaneš přímo na moje profily: