Síla slov, aneb spisovatel není Bohem

24. září 2012 v 18:07 | Lea |  Moje články
Každému z nás se dříve či později dostane do rukou kniha, ze které si doslova sedne na zadek. Osloví-li tě námět, tenhle souboj jsi možná vyhrál. Jestli tě ale uchvátí hlavní hrdina, jeho ideály, jednání, postoje, anebo dokonce názory autora, kterými zručně svůj příběh prokládá, někdy ani netušíš, jakou nad tebou získává moc.

Odnepaměti se říká, že slova dokáží zabíjet, a jakkoli to zní nadsazeně, ohromný vliv se lidem, kteří to se slovíčky umí, upřít nedá. Probudí v tobě emoce, které ti nedovolí zapomenout. Vyděsí tě. Znechutí. Dodají odvahu. Anebo zabijí tvoji víru. A možná si kradmým prstíčkem sáhnou i na tvá rozhodnutí.
Ještě nevěříš?


"Od té doby se vždycky přesvědčím, že jsou všichni lidé ve voze připásaní, než otočím klíčem v zapalování."
"Frodo žije!"
"Ukamenovali ji, protože tak je psáno."
"Inspirovala mě. Už si od druhých nenechám všechno líbit."
"Ještě měsíce mě děsily černé knoflíky."
"Kompletně změnila můj pohled na lásku."
"Najednou si říkám: ale co kdyby přece..."


Tohle všechno se na světě děje každý den, protože někdo se myšlenkami převedenými do slov dotkl někoho jiného. To je přece prima. Jo, říkám si, dobrá knížka v člověku musí něco zanechat. Tak proč vlastně tohle zamyšlení?


Právě proto, že i autor je jen smrtelník a na rozum nemá patent. Pokud čteš například jeho pátou nebo dvacátou knihu, patrně tě oslovil víc než jenom námětem. Knihu od knihy je lepší, u té šesté už jenom užasle kroutíš hlavou, jak on to dělá, že všechno vždycky tak trefně vystihne.


Tohle mě děsí. Křehkost lidského vnímání. Představ si, že autor, který ve třetím díle přiměl čtenářku poutat se v autě, v osmém přichází o svoje ideje. Stále je skvělý, nesnížil laťku námětu ani postavám, ba naopak - dychtivost čtenářů příště očekává zase o trochu víc. A otec příběhu, kterým žijí tisíce, zatímco postupně přidává ději i postavám, po kouskách přichází o střípky sebe. Zlehka, kradmou změnou. Projde drobná nepřesnost, projde větší. Až se jednou myšlenky vypravěče přemění pomocí roky trénovaného řemesla ve skvostně vybroušenou lež. Vidíš ji? Jak vypadá draze a oslnivě se třpytí?
Mozek o tom přemýšlí. Když spíš, když pracuješ, když myslíš na něco úplně jiného, dobře naservírovaná lež se neškodně jako plevílek proplétá se vším, co teď v hlavě máš a vytváří pro sebe místo. Všechno na světě je relativní, na cokoliv funguje umě podaný argument, a lidská mysl je náchylná k otiskům stejně jako čerstvý beton.


Co z toho plyne? Nečti. Ponoř se do příběhu aktivně. Klaď autorovi otázky. Přemýšlej o jeho slovech, obzvlášť pokud jimi skrze text hovoří přímo k tobě, a nepřijímej je zkrátka proto, že ti stránku za stránkou tisíckrát mluvil z duše. I spisovatel je člověk, jen s tou výhodou, že zkrátka dovede roztančit slova tak, aby čtenář zatoužil stát se součástí parketu. Nemusíš tančit s každým. Nemusíš s jedním. Nemusíš zůstat v kole na každý tanec, aby sis ples užil až do rána.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hanka Rose Hanka Rose | Web | 25. září 2012 v 20:11 | Reagovat

Tohle mě nikdy nenapadlo. Vždycky se do knížky zažeru a hltám každou stránku a většinou ve mně ještě dlouho po přečtení něco zůstává. Patrně dokud to nenahradí něco nového.
Knihám zpravidla věřím a nikdy mě nenapadlo, že by to měla být chyba. Ale asi ano, když nad tím tak přemýšlím. Obávám se ale, že bude problém vkládat se do knihy aktivně...

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 26. září 2012 v 11:07 | Reagovat

Knihy si píšu sám.
Protože jináč je mým hrdinům ubližováno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama