Výročí

21. září 2012 v 10:46 | Lea |  Jiná tvorba
V tom horkém dni by se minulost měla zdát být už jenom zlým snem. Lehký začátek vysoko v nadýchaných oblacích a konec jako jestřáb, střemhlav se řítící k zemi. Probudí vás sladkým polibkem a usínáte s hořkou pachutí pochybnosti na jazyku. Dnešek byl pro ty černé vzpomínky jako stvořený. Vždyť měli výročí.
Ne, vlastně neměli. Už ne.
Dick ze zvyku stočil oči na svou ruku, Zdálo se to jako včera, kdy se nechal okroužkovat. Tehdy tomu ještě říkal "vzít si tu pravou".
Okrové paprsky zalévající vilové čtvrtě Nebrasky mu pomohly se od představ, které mu omotávaly mozek jako zrezlý ostnatý drát, odpoutat. Ve zpětném zrcátku zkontroloval drobečka usazeného v autosedačce s potiskem Mickey mouse na zadním sedadle. Nellinka byla konečně v bezpečí. Jemné blonďaté vlásky měla učesané do dvou rošťáckých culíku, na gumičkách berušky, a očima lesklýma vzrušením sledovala okolí. V ručkách nedočkavě žmoulala balíček ovázaný velkolepou mašlí. Nemohla už dospat, nechtěla ani do školy; dětem stačilo tak málo, aby se dokázaly nadchnout. Citrónová limonáda, Teletubbies, králíček Azurit a dneska pár narozeninových svíček. Proč jen dospělí nejsou o něco míň komplikovaní, trochu víc jako ty děti?
Možná že jsou - na začátku. A nebyla to jen jeho žena Jane, kdo nesl svůj díl viny. Dicka dostaly na pomyslnou lavici obžalovaného myšlenky na lepší budoucnost. Ta vidina musela být příliš oslňující, jinak by přece nezastřela hrůzu, která zatím rostla na těch pár metrech čtverečních, které jim ani nepatřily. I ten nejbáječnější pes může jednoho dne objevit botník, pokud je doma příliš často sám.
Dick zastavil u krajnice, vystoupil z Nissanu a pomohl ven Nelle. Její kamarádka už poskakovala na zápraží, z okna je mávnutím ruky pozdravila paní Jonesová, na garnyžích se rozhoupaly růžové balónky. Upravil jí volánkovou sukni a políbil na růžové líčko, ale Nella už byla myšlenkami v království smíchu a panenek. Ještě stále mu srdce svírávala ledová krusta, když se mu ztrácela z očí. Bude v bezpečí, uklidňoval tu zažitou hrůzu uvnitř sebe, nemůže se nic stát, Jonesovi se o ni postarají. Na okamžik zalitoval, že si dnes vzal v práci volno, ale neměl jinou možnost. Dneska se nemohl soustředit na prodej; cizí domy ho nezajímaly, a ani výmysly potenciálních zájemců. Potřeboval být sám.
Usedl zpátky za volant a prohrábl si šediny. Potřeboval se vzchopit. Zakázal si tenhle druh úzkosti, ještě ráno, když se holil, odhodlaně slíbil odrazu v zrcadle, že už se přes to přenese. Minulost je pryč, jedinou upomínkou na paní Dokonalou zůstaly tyhle zpropadené šediny. Šediny ve třiceti! Po posledním incidentu, ze kterého si odnesl (mimo jiného) pět stehů na čele, tuhle zlomyslnost genetiky rád sváděl na pět let života se svou bývalou ženou.
Bývalou. Ano, to je to slovo, které by ho mělo uklidnit. Bývalá žena. A bývalý člověk. Není na světě děsivějšího pohledu, než podívat se do očí té, kterou milujete, a přes ten závoj paranoie se v nich nevidět. To, co z ní zbylo, se s tou energickou ženou - tou vtipnou a neobyčejně chytrou ženou, do které se bláznivě zamiloval a se kterou probděl víc bouřlivých nocí, než by se dalo spočítat - shodovalo už jen díky jménu na soudním příkazu. Den co den, než vezl malou do školy, si ho pečlivě pročítal. Nella se z rozhodnutí soudu svěřuje do péče otce, matka se nesmí k dítěti přiblížit na méně než dvě stě metrů.
Ale není snad zakázané ovoce nejsladším pokušením?
Pocítil nenadálý záchvěv úlevy, že se ho dnes Nella nezeptala, kde je máma. Slýchal to denně. A nikdy nenašel dost dobrou odpověď, protože nedokázal rozumně odpovědět ani sám sobě. Věděl, kde ta žena je. Nevěděl ale, kam se poděla její máma.
Potřásl hlavou a silou sevřel prsty kolem volantu. "Bože, dnes mi tohle nedělej," zašeptal a donutil oči vnímat svět. Sluneční svit byl měkký a přátelský, prosvítal listím vysokých stromů dolů na silnici, čekaly ho krásné tři hodiny zaslouženého klidu.
Na křižovatce, kterou míjel, se pracovalo, v pomalém provozu pozoroval skupinku dělníků. Vysvlečení a opálení. Bušili do země krumpáči a kus dál jeden vedl po asfaltu v tanci sbíječku. Obraz všedního života. Každý den litry potu a večer pár piv.
Břink.
Ten kovový zvuk mu projel hlavou jako kulka. Zježily se mu chloupky na rukou a prosluněná ulice se rozpila a jako katapult odmrštila Dickovy myšlenky do nákupního centra. Tam se to stalo. Patra nabytá obchody se leskla umělým světlem tisíců žárovek, nákupčích už bylo uvnitř jen málo a asistenti před zavírací dobou kupodivu příjemní. Zrovna se chystal koupit pořádné kladívko, potřeboval připevnit latě na novém plotě. Nebyl žádný domácí kutil - i když by se rád občas zašil před světem v dílničce vonící po dřevu a nátěrových barvách, neměl na to čas -, copatá brigádnice mu vysvětlovala, proč stojí jedna kladiva pět dolarů a jiná třikrát tolik. Podíval se úkosem přes obchod, aby zkontroloval Nellu, která si hrála v dětském koutku naproti. Lakovaná násada mu málem vyklouzla, jak se ruka roztřásla.
Hned ji poznal. Jane stála zády k němu, pohled obrácený k domečku na vršku zelené síťové prolézačky, sotva dva metry od Nelly. Zmatené oči malé holčičky začaly hledat tatínka a Janin pichlavý pohled je následoval. Dickovi se zatmělo před očima, zdálo se, že zčernal celý svět s v něm byl Janin příchod jako bouře na křídlech harpyje. Nářadí létalo vzduchem stejně svižně jako ostrá slova, pro Dicka bylo těžké posoudit, co bolelo víc. Košili měl celou propocenou, jak se neustále snažil Jane zarazit a tím jeho pomlácené tělo dostávalo další a další rány. Těžké klíče prorážely vzduch zhoustlý nejodpornější mluvou, jakou dokázal současný svět nabídnout. Dick už skoro necítil levou ruku, loket mu opuchl, těžko s ním hýbal, potom co do něj práskl hasák, který se Jane zrovna dostal pod ruku. Už nedokázal postupovat k ní, držet ruce v obranném gestu před obličejem, kloubky na rukou sedřené do krve. Pamatoval si, že ho napadlo, proč nikdo nic nedělá, a pak v krátkém okamžiku zahlédl pokladního s rukama křečovitě sevřenýma kolem rukojeti šroubováku. Bleděmodré kalhoty uniformy nasákly šarlatem.
Tahle vzpomínka byla víc protkaná emocemi bolesti než ostrou vizí. Přestal vidět chvíli poté, co další drtivá rána zaduněla přímo v jeho lebce. Zrak se rozostřil, zoufale tápal po rozházených regálech, aby se zachytil nějaké police, ale nohy se proměnily v neovládnutelnou gumu, třásly se pod vahou těla prodělávajícího těžký šok. Ucítil šimrání nad obočím a pak mu vlhké rudé teplo zalilo víčko, nebyl si jistý které. Všechny nervy v něm se zachvěly a snad i zkroutily ve snaze přežít. Police, které se chytil, se sesypala a spolu s lomozem přihrádek hřebíků se Dick svezl na zem. Podlaha se pod jeho zhroucenu postavou houpala, dělalo se mu z toho zle, a zářivky měnily barvu. Křik rozběsněné ženy byl ten tam, v uších mu hučelo a zevnitř hlavy se na bubínky tlačily tupé údery pulsující krve. Potom svět ztratil i to málo světla, které v něm zbylo. Nad jeho tělem se rozprostřel stín a než se propadl do tmy, vzpomínal na prudkou bolest v boku. Později se dověděl, že mu Jane přetrhala svaly rozeklaným kladívkem. Podle svědků ji nakonec zpacifikoval právě prodavač se šroubovákem v noze. Zrovna se obracela k výklenkům se sekyrami.
Bylo to tehdy v celostátním vysílání - pět zraněných a jeden mrtvý. Mladá asistentka na brigádě smrti. Dick ten rozruch zmeškal ponořený v osvobozujícím umělém spánku, na jednoho zlomeného manžela utržil příliš mnoho ran.
Rány se zhojí. Alespoň ty na těle.
Nella měla vlastní, dětsky prostý vzorec pro to, co z oné scény zahlédla. Lidé přece takhle křičí, když je něco moc bolí. Maminka musela mít ten den tedy strašné bolesti. Nella si nevzpomínala, když po ní matka hodila vánočním těžítkem, byla tehdy ještě příliš malá. Ale něco zakořeněného hlouběji v její mysli bylo možná důvodem, proč se nikdy netěšila na sníh.
Černý Nissan odbočil na vedlejší cestu a po pár metrech se mezi stíny stromů objevil bílý štít dřevěného domku. Dick si unaveně povzdychl. Dřel do vysílení, aby si ho mohl dovolit. Podnítilo ho její: "Beze mě bys nebyl nic." Jednou chtěl něco dokázat sám, aby si ho zase vážila. Ten domek měl dokonce i krb, o kterém se v bytě tolik nabásnila. Překvapení, které se nekonalo.
Teď, když ho měl, musel se ho zbavit. Už byl rozhodnutý. V tom domě se ukrývalo příliš mnoho zla; přestože v něm Jane nikdy doopravdy nebyla, její stín jej stačil prosytit až do základů. Vždyť to kvůli ní tolik riskoval. Jeho kolegyně Silvie si možná uhnala žaludeční vředy, aby se dům neprodal, dokud nebude schopný složit zálohu on. Vzpomněl si na tu zprávu od ní, když se večer sprchoval, a Jane byla u telefonu první. Tehdy se to málem provalilo. Ale obsah té zprávy uvrhl Dicka do úplně jiné tísně. "Musíš si pospíšit, už to nebudu moci dlouho tutlat," ho donutilo požádat o peníze, které mu chyběly, matku.
Matka by to neodmítla. Dick si moc dobře pamatoval na hodiny strávené na schodech do sklepa, ve tmě a v bezmoci, protože rány, které se tlumeně ozývaly zpoza silných dveří, narážely do živého. Na vlastní kůži poznal, jaký zvuk se ozve, než tělo ochromí bolest. A už jako malý si slíbil, že jeho rodina tohle nikdy nepozná. Žil pro rodinu. Žil pro ni dokonce i tehdy, kdy už by člověk s nadhledem řekl, že žádnou nemá.
Dick vystoupal po schodech na verandu a mnohem klidnější vešel do domu. Sotva za sebou zavřel, opřel se zády o dveře, na okamžik zavřel oči, nadechl se. A strnul. Celé jeho tělo opředlo podivné déja vu. Něco podvědomého. Něco zlého. V nose ho zašimrala vůně chladu i horka, střídaly se jako aprílové počasí; nepříjemné, protože na ně člověk není nikdy dost připravený.
Našel jen jedinou vzpomínku. Horký vztek. Mráz pochyb a strachu. A pak ta studená voda... O co tam tehdy šlo? Po těch letech není snadné docela se rozpomenout, zvlášť když se takové události opakují. Snad o ten límeček umazaný rtěnkou? Možná, možná. Když v práci předával klíče od nového domu, ženy se obvykle neubránily vřelejším díkům, ale Jane tomu nevěřila.
Dick se ten večer trochu zpozdil. Seděla na koberci, vlhké vlasy omotané ručníkem, nůžkami párala košili, kterou den předtím vyhodil do koše se špinavým prádlem. Jeho nic platné obhajování přerušil dětský pláč. Ne z Nellina pokoje. Plakala v koupelně, přestože už měla dávno spát. Tuhle část si pamatoval přesně. To horko a mráz v každém póru kůže, když za ní běžel. V koupelně byla tma a voda ve vaničce už dočista studená.
Tu noc, když usínal, se mu v břiše poprvé doopravdy usadil ledový strach, kdo je ta osoba vedle něj a proč se jí přese všechnu snahu nedokáže přiblížit.
Vzpomněl si, jak se ještě za tmy probudil. Jane na posteli seděla a nakláněla se k němu tak blízko, že cítil na tváři její neklidný dech, a v ostrém svitu měsíce, který jí klouzal po dlouhých kadeřích, se rýsoval bledý srdcovitý obličej. Chce se usmířit, napadlo ho, a vzápětí mu obličej ochromila ostrá, žhavá bolest. V nose cosi luplo a pulsující dutinu zaplnilo horko, na jazyku ucítil pachuť mědi. Když se vrátil z pohotovosti, plakala tak dlouho, dokud neřekl, že jí odpustil. V práci vyrukoval s historkou o své nešikovnosti, když se šel napít potmě, protože to nese méně otázek, a taky ponížení, než když přiznáte, že mají váš nos na svědomí trny té dechberoucí květiny, s níž žijete a kterou má každý rád.
Dick se odlepil ode dveří a donutil se té vzpomínce usmát. Už se nemá čeho bát, teď konečně je nadobro po všem. Musely to být jen záchvěvy nervů, malé ranky těsně pod hladinou vědomí, co ho postrašilo. Odešel do kuchyně a postavil si vodu na čaj. Bylinky, to mu udělá dobře. A pak si trochu zdřímne. Kuchyň a obývací pokoj byly propojené, zatímco se tedy ohřívala voda, posadil se na pohovku a ukrátil si čekání sledováním televize. Přepnul na zprávy o třetí a rozevřel svůj malý diář. Ještě stále byl plný jen suchých, prostých poznámek; už dávno si zvykl nepsat do něj nic, co by podnítilo její absurdní sklony k žárlivosti. Ještě se toho zvyku nezbavil. Věděl moc dobře, že diář i jeho telefon jsou pod každodenním bedlivým dohledem.
Dnešní datum bylo jako každé jiné, není na něm vůbec nic znepokojivého. Mohl si ho v klidu odškrtnout, to jediné, co si poznamenal - dopravit Nellu k Jonesovým -, už úspěšně splnil. Kéž už je tenhle zpropadený den za mnou, povzdychl si v duchu a ptal se sám sebe, proč se dají dny škrtat jenom na papíře. Vrátil se k lince, aby zalil připravený hrnek. Porcelán se rozžhavil, musel hrnek postavit na stolek před televizí. Zamíchal zelenavý výluh a ruka se lžičkou mu strnula uprostřed pohybu.
"... dvě z nich se krátce nato podařilo najít a byly vráceny zpět do zařízení. Třetí psychicky narušená žena však strážcům zákona stále uniká. Případ, o kterém jsme vás informovali již krátce po poledni, je o to hrůznější, že při promyšleném útěku těchto tří pacientek byl zabit jeden ze zřízenců léčebny..."
Nedokázal se dál soustředit. Věděl to. Věděl, že je to ona. Nepotřeboval jména, věděl to. Ta vůně plná vzpomínek v jeho nose, když vkročil do tohoto opuštěného domu, to nepříjemné déja vu... Byl to pach, slabý a vyčichlý pach vlasového balzámu Bioswiss. Balzámu, který používala Jane.
Celé Dickovo tělo v tom okamžiku přimrzlo k pohovce, nedokázal se pohnout. Nedokázal se s Jane znova setkat.
Vrchní schod dřevěného schodiště zasténal pod vahou, která ho zatížila. Scházela pomalu, krok za krokem, v pravidelném rytmu klap - klap. Ale ten dům neměl mnoho schodů.
Jenom Jane si i v blázinci dokáže opatřit balzám na vlasy, pomyslel si.
"Ona nepřijde," rozezněl se prázdným domem její hlas. "Aspoň dnes sis to mohl odpustit, miláčku."
A když se objevila v jeho zorném poli, pochopil, o čem to mluví. Nepoznal by ty červené koktejlky, nebýt toho, že je na firemním večírku, kam ji vzal, omylem Silvii nepolila, a ta se nemusela jít převléknout...
Silvie... Žaludek se mu zacukal v křeči.
Jane věděla, že ho tu najde. V tomhle domě v ústraní, co nikdy neprodal. Ó, jak dlouho ležel ukrytý ve štosu listin zneuctěných razítkem úspěšného prodeje? Čistý jako bryndák Nellinky, než na něm rozmázne přesnídávku. Kolikrát ho zkontrolovala, čekala na to červené "prodáno"? Ten perfektní domeček; ta kobra plivající jedovaté sliny na svátost manželskou. Myslel, že jí to nedojde. Jak jen to tehdy Silvie vysvětlila? Příliš skvělý, aby se přenechal jiným? Měla pravdu, alespoň v tomhle s ní byla Jane zajedno.
Dickův pud sebezáchovy bil na poplach. Věděl, že musí utéct, musí, dokud je čas. Ale tělo na ten popud nereagovalo. Něco v jeho hlavě přecvaklo, když ucítil Janinu přítomnost. Měl větší sílu než ona, ale k čemu to, když mu mozek zabránil ji použít? Nemohl najít ty správné svaly, jako by je něco přetnulo, jako by mu to tělo, v němž vězel, ani nepatřilo. Byl tu teď sám. Blokovaný hrůzou, s níž nedokázal soupeřit. Naposledy se podíval, jak vypadá slunce.
V tom horkém dni by se minulost měla zdát být už jenom zlým snem. Lehký začátek vysoko v nadýchaných oblacích a konec jako jestřáb, střemhlav se řítící k zemi. Dnešek byl pro ty černé vzpomínky jako stvořený. Vždyť měli výročí.
Ne, vlastně neměli. Už ne.
Podívala se na svoje ruce. Už byly zase klidné, ale měly podivnou barvu. Sevřela v nich látku sukně a pomalu, pečlivě prst po prstě otřela. Šlo to snadno, šaty byly ještě stále vlhké, kůže na stehnech ale bolestivě žhnula, jako by ji stravoval oheň. To ta prokletá konvice, kterou po ní mrštil, když mu prohnala žaludkem pohrabáč.
Venku už se stmívalo. Sebrala se stolu Dickův diář a rozevřela ho. Psal si všechno, on si vždycky musel všechno napsat...
Samozřejmě.
"Máma už je na cestě, Nello. Máma." Jak by tě mohl milovat, zlatíčko? Nemiloval ani mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama