Tak je to zase za náma

7. ledna 2013 v 18:26 | Lea |  Moje články

Sedím před monitorem a vlastně teprve teď se zamýšlím, o čem uplynulý rok byl. Už před loňským Silvestrem se horečně spekulovalo, co že nám to ten osudný rok 2012 přinese. Pak se překlenulo datum a bylo to tady - čekání na apokalypsu, o níž už patrně většina z vás ví, jak dopadla. Kdo si není jistý, až zkusí třeba Novinky na Seznamu (včetně stovek výživných komentářů pod články), bude mít na pár dní dopředu o čtení postaráno. Proběhly tisíce spekulací, a přitom dodneška jen málokdo ví, že apokalypsa ve skutečnosti vůbec není synonymem katastrofy. Nu což, blackout bude patrně znít vždycky dramatičtěji než rozsvícení v hlavě. A o to přece jde.


Když přihlédnu k literární stránce věci, kdo ví, nakolik se tahle donekonečna omílaná událost podílela na stále vzrůstající oblibě dystopií (a tu nikdo, alespoň mezi čtenáři do 25 let, nepopře).
Moje vzpomínky mě zavádějí k Novému roku. Seděla jsem v posteli do ranních hodin, na kolenou Smrtící tanec od Laurell K. Hamilton, a věstila, že přinejmenším ve světě Anity Blake je katastrofa v pravém slova smyslu skutečně na spadnutí. A mé poloslepé věštecké oko tentokrát opředla výjimečně prozřetelná aura. V druhé polovině roku jsem svou nejoblíbenější sérii zavřela s pocitem, jaký má člověk, který ztratil hned několik přátel. Narcis v řetězech byl posledním řemínkem na kazajce psychicky labilní spisovatelky. Ať ve čtení Blankytných hříchů pokračují jiní, já stále žiju v symbióze se svým puritánstvím a na seznamu mám tolik knížek, že už teď potřebuju přežít všechny následující konce světa a rozvrhnout si čtenářský deník alespoň do sta.
Patricia Briggs si z mého pohledu taky vybrala slabší ročník. Říční znamení ani Štvanice mě do kolen nedostaly.
Rok změn ale přinesl i pár překvapení. Například Hunger games, kolem kterých jsem obcházela s rezervou, překvapily. Ani Divergence se nenechala zahanbit. Pod kůži se dostalo i Volání netvora od Nesse. Šindelkovu Chybu jsem sice absolvovala skrze zmatečný komix, přesto říkám: Ten příběh má sakra něco do sebe! Od klasického knižního zpracování očekávám ještě mnohem větší nálož. Komix mě přivádí k Vráně, kterou asi není třeba představovat. James O'Barr neosloví, nebo strhne; záleží, nakolik rozumí jeho řeči vaše vlastní nitro.
Mé poprvé se severskou krimi proběhlo poměrně drsně s Boxem 21. Syrová záležitost, a přestože nebyl tenhle detektivní thriller podaný úplně klasickou formou a vprostřed vázl, nakonec ve mně zanechal silný, trvalý dojem. Larsson to není, ale... who cares? Každá normostrana nudy se počítá, a v prvním díle Milénia jich byl dostatek na samostatnou knížku.
Vyvstávají mi na mysl zklamání s velkým Z, protože byla od začátku očekáváním s velkým O. Největšími z nich jsou Dvě zrcadla Karoliny Limrové. Dvě stě stran utrpení, aneb dokonalá ukázka toho, jak se páchá vražda námětu zpracováním. Ani opěvovaný Prohnaný mě nepřetáhl na svou stranu. Druid Kevina Hearne nebyl ani neodolatelný, ani neporazitelný, natož aby trhal svalstvo humorem. A do třetice všech smutných zpráv nepotěšila ani Temná horečka. Dobře zvolené ukázky dovedou doslova dananí kusy.
Pokud je libo skutečný příběh, v zádech mě dodnes mrazí při vzpomínce na My děti ze stanice Zoo. Vyprávění Christiane, která se už v dětství stala drogově závislou a pozvolna padala až na dno, jen tak něčím nepřemažete.
Zmínit se o všem, co jsem za rok 2012 přečetla, by bylo vysilující psát a číst dokonce hraničící s týráním. Snad už jen v rychlosti zmíním, že jsem si příjemně zaběhala s Murakamim, v o něco rychlejším tempu držela krok s Kingem v Running man a nakonec se vydýchala se Čtyřmi dohodami. Dostalo se i na Delirium od Lauren Oliverové. Její dystopická trilogie byla popravdě nadějí, k níž jsem se upírala ihned po dočtení její prvotiny Chvíle před koncem. Delirium ji nezastínilo, bylo... jiné. A přestože se u mě postaralo o mírnou frustraci, stále patří ke knihám, které mě drží dost, abych ztrácela pojem o číslování stránek.
Můj seznam čítá od 1. ledna do 31. prosince 2012 přesně 50 přečtených knížek. Letos ho toužím navýšit na 70 a nehodlám se té ideje jenom tak pustit. Bude míň času na psaní, ale proč vlastně? Nikdo přece netvrdí, že se nemůžu zaměřit na tenčí hřbety ;)
Momentálně se třesu na Temné léto Dana Simmonse. Mám takové mrazivé tušení, že mě nedokáže zklamat. Rok 2013 mě ale taky určitě dovede k Pokoji od Emmy Donoghue, Za všechny prachy Janet Evanovich (dej, ať se zase nenachytám ukázkou), velice ráda bych se dopracovala ke Kateřině Tučkové a k Niceville od Strouda. Moc mě také zaujalo Poselství luny, což je doslova "Příběh ženy, stromu a boje za záchranu sekvojí." Neváhejte se inspirovat :)
Začal leden, čas nás šuplíkových pisálků, kteří opět neúnavně začneme zahlcovat nakladatele stohy nevyžádaných rukopisů. Přeju hodně trpělivosti oběma stranám. Věřím, že se mi v jednání povede alespoň se stejným úspěchem jako vloni. Dostala jsem rekordní počet odpovědí. Tedy... ne že by se jednalo o kvantum odmítnutí, ale kdo obesílá, ví, o čem mluvím. Už jen stručná odpověď od redaktora je úspěchem, natož když si navíc najde čas na pár odstavců postřehů nebo rad, kam se s tím či tamtím nejlépe obrátit. Tisíceré díky pak, když si rukopis vyžádá a poctivě ho dočte do konce.
O co jsem za uběhlých dvanáct měsíců moudřejší? No... ne o moc, ale i jediný malý krůček někam směřuje. Například jsem se naučila azbuku, což vůbec není taková nuda, jak by se mohlo zdát. Lidi, kteří ji nepřečtou, budou myslet, že si z nich střílíte, a teprve až se zeptají někoho dalšího, začnou vám věřit :) Už jen proto stojí za to tomu učení pár odpolední věnovat.
Tak, to je poslední ohlédnutí za minulostí, která jako obvykle dopadla líp, než většina populace předpokládala. Já v roce 2012 rozdala, něco si vzala, schytala kopance i otevřela náruč radám, odškrtla si pár snů a cílů a obdržela prvotřídní obuv ku hraní fotbalu. Přemítám, co jsem zapomněla zmínit, a v hlavě se mi, ani nevím proč přesně, přehrává If I were a boy. To je jako předsevzetí dost na prd. Vlastně... ještě něco. Myslím, že mám konečně tušení, jak zakončím Snoubení věčností.

Díky všem, kdo se mnou loňský rok pročetli, propsali, propili, procestovali, prorecenzovali, prosnili, proflákali, protrpěli, pro......... (doplň podle potřeby), prožili :) Občas se ozvěte. To, že se často zdá, že už je doopravdy po mně, neznamená, že o vás nechci vědět!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Houp Houp | Web | 12. ledna 2013 v 21:27 | Reagovat

Taky mě dodnes mrazí z knihy My děti ze stanice Zoo, já bych to dávala preventivně číst tam kde hrozí přesně toto. Jinak mě zaujala ta myšlenka, kdy máš pravdu, že blackout bude vždycky znít dramatičtěji než rozsvícení v hlavě. Je smutné, že lidi slyší jen na to špatné...na špatné zprávy v médiích, na drby...
A co se týče azbuky ta jediná je snad dobrá na ruštině :D:D I když se sní často peru! :D
Přeju mnoho úspěchů v Novém roce.

2 Snoubení tmou Snoubení tmou | 15. ledna 2013 v 15:00 | Reagovat

[1]: Pravda. Dokud bude lidstvo prahnout po šokujících informacích, média jim je s radosti naservírují :) Taky přeju v novém roce hodně úspěchů v další tvorbě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama