Autoři, nevzdávejte to!

12. září 2016 v 14:59 | Lea |  Moje články
Nejsem určitě první, kdo přispěje svou troškou do mlýna. Nicméně mám pocit, že začínající autoři trpí oprávněně beznadějí, že se jejich někdy i roky obdělávaný příběh nepodaří vydat knižně. Netvrdím, že do toho vidím z pohledu odborníka. Pokud ale patříte mezi pisálky, kteří by jednou rádi viděli titul se svým jménem (nebo pseudonymem) na pultech knihkupectví, podělím se s vámi o pár věcí, které jsem se při honbě za udáním rukopisu naučila.

1. Dejte rukopisu čas

Jasně, tohle je hodně diskutovaná otázka, já ale z vlastní zkušenosti zastávám názor pana spisovatele Stephena Kinga. Každý známe ten pocit, když dopíšeme poslední větu našeho veledíla. Bojujeme s pocitem dát to hned někomu přečíst nebo se do toho pustit znovu sami a jedním dechem. Já osobně nechávám rukopisy odpočívat. Opravdu, když se k němu vrátíte třeba za pár měsíců, působí už text trochu cize a vy na něj získáte lepší nahled. Těžko říct, kdy je ten správný čas poslat příběh do světa. Já na prvním rukopise pracovala asi sedm let, vracela jsem se k němu jednou nebo dvakrát ročně. A mezitím se věnovala něčemu jinému. Za sebe ale můžu říct, že bych se propadla hanbou, kdyby se můj rukopis v některém nakladatelství uchytil po první i páté korektuře. Dnes nemám odvahu ani otevřít úplně první hotovou verzi :) Když jsem svůj rukopis letos otevřela po roce kvůli korektuře pro nakladatele, zjistila jsem, že jsem až na pár stylistických drobností s textem konečně spokojená.


2. Dávejte svůj text přečíst radši lidem, u kterých si netroufáte odhadnout odpověď

Strašně to bolí! Váš příběh je jako vlastní dítě, na které když někdo sáhne, probudí ve vás lítou saň. Vždyť jste se s ním taky nosili třeba i několik měsíců, porodili ho do posledního slůvka a v nespočtu korektur z něj vychovali to, čím je teď.
Mě to taky bolelo. A chtěla jsem se hádat až do krve. Ale pamatuju si slova jednoho - spíš pokročilého autora než spisovatele -, který mi to tehdy řekl asi takhle: "Neobhajujte svoji práci, protože tím dáváte najevo, že si nejste tím, co jste napsala, jistá. Buďto tomu příběhu věříte, nebo nevěříte. Ale dohadovaním se o tom, že to někdo špatně pochopil nebo snižováním jeho názoru neustálým dovysvětlováním ostatní utvrzujete spíš o tom druhém."
Osobně nemyslím, že to platí vždycky. Pokud je kritická strana svolná k diskuzi, můžete se naopak o své práci dozvědět spoustu cenných informací, které vám pomůžou se zlepšit. Mohlo se stát, že co je pro vás jasné, ostatní z textu nevydedukovali. Vyslechtěte proto jejich názor a nad textem se zamyslete, než jejich kritiku zahodíte. Mám zkušenost, že ne chvála, ale to, co bolí, vás posune ve výsledku nejdál.

3. I pokud máte beta readera, jděte s kůží na trh na nějakém literárním serveru

Vyberte si místo, kde zveřejníte třeba jen pár kapitol. Internet je zahlcený poezií, povídkami a romány zatím neúspěšných autorů. Takže hned nezoufejte, když se nedočkáte odezvy. Já se dočkala konstruktivní kritiky a opravdového diskutování o mém textu až asi na třetím nebo čtvrtém serveru. Pokud se vám to stále nedaří, vyjděte tomu vstříc. Všichni ostatní uživatelé prahnou po pozornosti a s bušením srdce otevírají každý nový komentář k jejich textu. Tak jim ho slovně ohodnoťte a na oplátku je vyzvěte, aby se podívali i na ten váš. Kdyby každý chtěl jen hodnotit svůj výtvor, mohli by se všichni vrátit k psaní do šuplíku. Pokud tedy dáte hodnocení alespoň deseti ostatním, věřím, že se vám to vrátí.

4. Mějte s nakladateli trpělivost

Když už se rozhodnete zkusit štěstí v nějakém nakladatelství, radši se připravte, že se vám dostane zamítavé odpovědi nebo žádné. To ale neznamená, že je váš text špatný a máte ho rovnou zahodit. Mezi autory se traduje, že někteří redaktoři rukopisy ani neotevřou. Jiní tvrdí, že záleží na vašem uvedení se, aby vám vůbec věnovali odpověď. Nevím. Měla jsem dlouhý seznam nakladatelů (to je ta dobrá zpráva, protože ten seznam jen tak nevyčerpáte) a několik kladných odpovědí, že se jim text líbí, ale nemají s daným žánrem moc dobré zkušenosti a vydávat už ho nebudou. Nebo plné ediční plány. Nebo prostě ticho. Jedno velké nakladatelství si po letech ode mě dokonce rukopis na základě ukázky vyžádalo k posudku. Obrovská věc! A dostalo se mi lehkého pomazání medu kolem úst a vzápětí zdrcující kritiky paní redaktorky. Díky Vám za tu lekci, posunulo mě to o moc dál ;)
Ale zpátky k nakladatelům. Nemají to s námi lehké. Nemůžu házet všechny autory toužící po své prvotině do jednoho pytle. Ale když jsem třeba nedávno narazila na prohlášení o změnách v nabízení rukopisů jednoho menšího nakladatelství, které požaduje finanční spoluúčast, bylo mi z toho smutno. Chceme to všichni nejlíp zadarmo a se slušnou provizí a prodat první týden nejmíň 2.000 kusů. Ale kolik toho za den musí vyřídit oni, to určitě není až taková práce snů, jak se to zdá nám. A tak je naše popichování časem třeba donutí k akci - zda to bude mít pro nás ale kladný dopad, to se uvidí v jejich odpovědi nebo definitivním mlčení.

5. A pak že to nejde, aneb vydané knize zase o krůček blíž

Mně se podařilo udat rukopis nakladateli až ve chvíli, kdy jsem ho už nabízet přestala. Popravdě jsem se poslední rok ani psaní nevěnovala. Byla jsem tak nějak vyšťavená a unavená věčným honěním se za větrnými mlýny. A vtom mě oslovilo menší nakladatelství, že má o můj text zájem. Nebudu určitě jediná, ale nenechat si text pro sebe a zveřejňovat ho na serveru, kde už se pár rukopisů vydalo, než zahlcovat ukázkou jen přeplněné emaily nakladatelů se tady vyplatilo. Je nepočet způsobů, jak vydat knihu. Kdekdo třeba po pomocné ruce nakladatele přestane prahnout. Já osobně třeba nevidím nic špatného na tom, když autor svou knihu tak moc vydat chce, že si ji vydá sám. Myslím si ale, že lepší odrazový můstek je vědět, že váš text stojí za vydání někomu, kdo se v branži pohybuje a v tom nekonečném množství textů vám dá šanci.


A co vy? Máte nějaké zkušenosti s vydáváním knížek? Jaká je ta vaše cesta za úspěchem? :)









 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 12. září 2016 v 15:03 | Reagovat

Kdysi jsem zkoušela psát hororové povídky, ale nějak mě to přestalo bavit...

2 Snoubení Tmou Snoubení Tmou | 12. září 2016 v 15:34 | Reagovat

[1]: To se stává. Záleží, jestli to bylo múzou nebo to zkrátka bylo jen období, které úplně přešlo. Znám lidi, co odložili psaní i na několik let, a teď píšou dál a úspěšně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama