Říjen 2016

To je tak zvláštní, číst něčí názor na vaše myšlenky...

28. října 2016 v 17:51 | Lea
Možná je ten název trochu tajemný, ale asi se usmějete, až přijde rozuzlení. Názor někoho druhého na vaše myšlenky jste zažili všichni přinejmenším ve škole. Říká se tomu ohodnocení známkou nebo tak nějak, ne? A v něterých případech, například v hodinách slohu, jste patrně dostali i nějaké to slovní ohodnocení vašeho výplodu. A nedalo by se tomu taky říkat jistým způsobem recenze?

A přesně o tom je dneska řeč. My autoři - ať už napíšeme jednu básničku, nějakou úvahu nebo opravdovou knihu - se toho bojíme, a zároveň nemít tenhle druh paliva, asi se na to vykašleme. Protože když už jednou jdeme s kůží (nebo klidně s ovocem) na trh, tak si lžete, komu chcete, jde vám o to.

O názor na vaše dílko.



Ukázka z knihy Snoubení tmou

24. října 2016 v 20:04 | Lea |  SNOUBENÍ TMOU
Knížka Snoubení tmou je už nějaký čas v oběhu. Dá se stáhnout i ukázka prvních asi 40 stran. Otázkou zůstává; je to ta správná část, která má čtenáře navnadit? Mám dojem, že v Americe je to i pravidlo - pravidlo prvních tří kapitol pro nakladatele. U nás se při nabízení rukopisů na to až tak moc asi nehraje. Prostě posíláte část, která by dotyčného redaktora měla co nejvíc zaujmout. Když se na to teď dívám o něco zkušenějšíma očima, říkám si, která část by to vlastně měla být? Nám, kteří jsme příběh napsali, se totiž zdá dobrá spousta pasáží. Jenže pro ostatní je to jen cosi vytrženého z kontextu, který si neumí spojit. Není to vlastně i moc menší umění, dokázat vybrat trefnou ukázku. Zkusím teda něco vybrat s tím nejlepším vědomím a svědomím...
A kdyby se mi to nepovedlo, řeknete mi to, jo? ;)

Ale nejdřív přece anotace:

Není výjimečná. O nějakém zvláštním daru se dá pochybovat. A rozhodně nehrozí, že jako jediná zachrání svět. Což je dost mizerná kombinace pro začátek obrovského temného dobrodružství. Na druhou stranu, nestačí, že jsou v nepořádku snad všichni kolem ní?

"Každý se snaží vdechnout svým příběhům život. Mně o to nejde. Já to jen potřebuju někomu říct. Být vypravěčem nutně neznamená dožít se konce. Některé věci tě změní. Jiné tě zabijou. Někdy v tom není žádný rozdíl.
Jsem Claire Elliotová. A takhle nějak se to stalo."


Sedm let přešlapů aneb vážně mi vydali knížku?

11. října 2016 v 16:12 | Lea |  SNOUBENÍ TMOU
Kdo nikdy nezatoužil vydat v životě alespoň jednu knihu? Jednu upomínku, která už bude navěky potvrzovat, že jste tady byli, i kdyby se ten titul kdovíjak neproslavil. A co teprve, kdyby to vyšlo a zároveň i vyšlo! Takový bestseller Vám v našich luzích a hájích sice doživotní rentu neobstará, ale aspoň snad dostanete "odškodné" za ty litry propitých čajů, kávy, prosezených židlí a třeba zbude i na nové dioptrické brýle. Já bych brala všechno. Teda možná bez těch židlí.


Více o té mé knížce se můžete dozvědět třeba na jejím profilu na ČBDB.

Jak k tomu mohlo dojít?

Ale už k věci. Může to být tak sedm osm let, kdy jsem dostala nápad. Nebo jsem si spíš vzpomněla, že jsem kdysi měla cosi rozepsaného, než to modrá smrt vzala se vším ostatním do propadliště dějin. (Milí ajťáci, vím přesně, co teď chcete říct, ale já o tom v té době neměla ani páru, a tak se prostě nic z toho, co nebylo na disketě - fakt! - nedochovalo.) Začala jsem psát ve dne, po nocích i mezi tím. Byla jsem nervózní, když muselo jít psaní stranou. Byla jsem roztržitá, když chtěl někdo použít můj počítač a trvalo mu to. Byla jsem tak šíleně zabraná do úkolu, který jsem ze začátku ani nevěřila, že dokončím (jako všechno), že jsem odpojovala i počítač od internetu a nosila si ho do pokojíčku, abych měla klid. Po osmi měsících, bylo to v jeden hezký srpnový podvečer, dopsaly moje prsty poslední slovo.

Knížka je zatím k dostání na Palmknihách, Alze.cz a Alze.sk